Malý kousek dne... (Dušan Ventil Charamza) Každý kraj světa (Dušan Ventil Charamza) Jarní (Aleš Agi Bojanovský) Léto (Aleš Agi Bojanovský) Otázky (Aleš Agi Bojanovský) Písnička (Aleš Agi Bojanovský) Prší (Aleš Agi Bojanovský) Slza (Aleš Agi Bojanovský) Mladé autorky (Roy z Bořetic) Cimbál (Roy z Bořetic) Skřivan (Roy z Bořetic) Soumrak v lese (Roy z Bořetic) Jensen pod hvězdným nebem (Dušan Ventil Charamza) Přečti své jméno pozpátku (Dušan Ventil Charamza) Vzpomínka (Dušan Ventil Charamza) MALÝ KOUSEK DNE... (Dušan VENTIL Charamza) Letní krajina plná vůní za oknem podvečerního vlaku, otevřené okno odráží sluneční kulisu, někdy tu je tma v celém tunelu. Vepředu pár vandráků vybrnkává Brontíky, dívka vedle čte román z červené knihovny a jihne, slzy ji stékají po tvářích zatím nepoznaných polibků. Průvodčí s dlouhými vlasy připomíná Barbaru Streisand, kleštičky po sobě jako trus zanechávají malá kolečka. Střípky vzpomínek a představ odražené v tvých očích, odrazují dychtivé kluky od konverzace. Vnitřní napětí ze všech pocitů je výbušné, dusí a zvedá síly, chce se ti volat, vykřičet celému světu, vesmíru, všem ááá... KAŽDÝ KRAJ SVĚTA věnováno Miloši P. Uhrmanovi (Dušan VENTIL Charamza) V zemi pod spadaným listím spí naše víra, opojná víra přátelství, víra v nás, víra, že se máme kam vrátit. Zima a strach přemáhá v noci, hlad svírá útroby jak v ocelových kleštích a osamění žene z místa na místo. Jsme tu však mezi svýma a to je víra. Ležíme v krásné vlahé trávě, propotíš košili po cestě, ztrácím se před světem nalézáme novou krásu, já čekám na svítání, hledáš studánku pro osvěžení, potká nás pár kamarádů, které jsme dosud neznali. Stále je pro co žít, a ve snech skrývat před... Jarní (Aleš Agi Bojanovský) Brouzdáš se rosou a nevnímáš čas. Ten čas, to tajemné slůvko čas, jakoby se zastavil na stéblech trav. Vzduch kolem, všude kolem je prosycen tou zvláštní vůní, na kterou čekáš tak dlouho, tak dlouho... Je jaro, stromy dají volno svým květům a slunce otevře studnu života svým zlatým klíčem. Pozor ! Jen jej nesmí ztratit. Jedině s ním se můžeme přehoupnout k létu, k létu, které ochrání všechny tuláky a cesty, ale i lásky. Ty se budeš opět brouzdat v rose, v krásně stříbřité rose a bude ti fajn. Léto (Aleš Agi Bojanovský) Léto, stromy šumí, někde, někde hluboko pod modrým nebem pár tuláků šlape svůj Ráj. Léto, hřejivé jako dotek křídel dvou bělásků, co se milují, co se milují ve slunečních paprscích. Léto, planoucí jako květ červené růže s kapkami rosy, které připomínají malé perly. Léto, holky s kopretinou čekají na své prince s polibky žhavými jako... léto, ty naše léto, vládce všech toulavých snílků, léto, ať nikdy neskončíš, léto... Otázky (Aleš Agi Bojanovský) Za čím vlastně jdem ? Za čím vlastně jdem ? Za sluncem, za volností ? Ne, to se snad nedá popsat žádným rýmem, žádnou větou. Je to síla, která nás žene, ale kam ? Kam ? Nepomůžou slova básníků a vět, vše řekne jen cit a srdce a láska, ale i pevný stisk ruky, který v záři dohořívajícího ohně dá odpověď, odpověď citu, srdci, lásce. Písnička (Aleš Agi Bojanovský) Tak, už se to blíží, už se to blíží, jaro pomalu dohrává svoji písničku, ale v zápětí je tu nová stokrát obehraná, ale vždy něčím nová. Má sloky ze slunečních paprsků a refrén, tam se zpívá, že je léto, že je léto. Už za pár dní se rozletí po celé zemi, aby nechala promluvit naše touhy, naše přání. Jen škoda, že se nedá zpívat napořád, co se dá dělat ? Vše jednou končí, je to tak. Stačí si uschovat pár slůvek z jejich slok a uvidíte, za rok je tu znovu. Prší (Aleš Agi Bojanovský) Trochu se stmívá, snad noc ? Ale kdepak, po své dráze plují černé mraky, mraky, které nesou miliony kapek vody, chladivé vody, která dá pít roztoužené zemi, řekám, skalám a údolím. Smyje pot z tváří tuláků a prach z bot, jež se spojí s černou hořkou hlínou a v kalužích nám ukáže nový směr naší cesty, v našich myslích se objeví jen tři slůvka : Už zase prší...? Slza (Aleš Agi Bojanovský) Slzo, proč tu ležíš jen tak ? Slzo, mokrá slaným deštěm, kdopak Tě asi ztratil, komu teď scházíš, nebo spíš nescházíš ? Blíží se podzim, do toulavých bot zase prší a prší a prší... Že uteklo léto, proto tu ležíš ? Slzo, křehká jako lístek plané růže. Slzo, proč tu ležíš jen tak ? Léto se vrátí. Mladé autorky (Roy z Bořetic) Krásné mladé autorky jsou voda na mlýn žárlivosti trampských manželek, čelo se jim svraští do rour: "Jsi starý mlsný kocour!" V moři vášně vyvěšeny černé praporky, plačící splín bys mohl nalévat do sklenek. Pak řinčí zbraně křiku mlčí harmonie těl v á duru, párky místo řízku a to jsi ji udělal jen korekturu... Cimbál (Roy z Bořetic) Přivřu oči a vidím Léto na Moravě, květy se míhají jako poutače na kolotoči a já mám cimbál v hlavě. Paličky zlatého obilí a oblázků ve vinohradu ťukají na strunu citu, ej, nachýlím bradu a neviditelnými houslemi zanotuji se skřivanem v skrytu. Dívky vlčích máků v červených sukních tancují v rytmu vánku, než zazní zvon odpolední, nechají pro milého - motýla otevřenou nebe branku. Cimbál zní nad kravihorskými sklepy a veselo je v chladivém kvelbu, zvesela zanotuje si i slepý a uvěří v Léta voňavou šalbu. Zní struny citu rozehrané vzácnými paličkami moravských krás, někdy jsme tvrdí jako kámen malachitu, můžeme však být tím cimbálem sami, to když v nás zní dobro a jas. Skřivan (Roy z Bořetic) Skřivan se třepetá v modrojasu a vyzpívává jarní krásu: Zeleňoučké osení je symbolem zrození, slunce je dar života a dar lidem je dobrota. Skřivan stojící v modrojasu zakolísal ve svém hlasu, když jej paprsky oslnily, ale jen vteřina a už je zase plný síly. Skřivan zpívající v modrojasu neseje, nesklízí, nezná kasu, jen letí po vrstevnicích větru a snídá jen zrnek větrnou sedbu... Ten skřivan v modrojasu. Soumrak v lese (Roy z Bořetic) Velebně šumí větve smrků a když se podíváš do oblak jak modrá obloha tmavne do ocelové modři, se touha, jako sedm hladových krků, do oblohy zakusuje jako mraky - černí bobři. A zase plovou pod hráz z červánků a okusují polena z červených borovic, ale ty cítíš už v prosinci hebkost jarních vánků a oči ti svítí jako září bílých svíc... JENSEN POD HVĚZDNÝM NEBEM (Dušan Ventil Charamza) Balíček bonbónů šustivě koluje kolem ohně - poslední dotyk civilizace. Zívání předznamenává noc, noc bez budíků, dusivého pocitu stropu, bez lampičky na čtení. Noc plnou překvapení, dupotu ježků, a ranního štěkání srnců. Nad hlavou nebe čisté bez mraků, úplněk již příjde brzy. První se objeví večernice - velitelka večera, strážce noci. Malý vůz, velký vůz, souhvězdí draka... ...stín noci podepírá černým baldachýnem malé zářivé body, bodové reflektory na jevišti světa. Jsme jenom herci malých štěků něčemu rozumíme, všemu ne. V hlavě se rozehrává divadlo snů hvězdy představují toužení, fantazii i loď přes řeku Styx. PŘEČTI SVÉ JMÉNO POZPÁTKU (Dušan Ventil Charamza) ... řekni mi ještě jednou, co Jsi viděla Listí mě zaválo, sníh hladil ledovým jazykem akát mě popíchal Ty Jsi mě neviděl, když Jsi pospíchal za NÍ Nechce se mi o tom ani mluvit. VZPOMÍNKA (Dušan Ventil Charamza) Hledal jsem Tě celé odpoledne Hledal jsem Tě celé roky a teď uklouzlas mi před očima jak chmýří pampelišek na počátku léta devatenáctset...