Čelem k horám Cesta ubíhala před ním pomalu, kámen po kameni, chvíli stoupala prudce a pak zas padala dolů, ale více stoupala, než padala dolů, protože hory se blížily. Stromy kolem cesty byly čím dál tím nižší a již objevoval se první sníh. Vyšel velmi časně, kdy světlo slunce již se rozlévalo po obloze, ale sám sluneční kotouč se ještě nevyhoupl na oblohu. Světlo však stále sílilo a náhle se nad horami objevilo jasné oranžové světlo toho svatého ohně a on se zastavil, aby mohl sledovat východ slunce nad horami. Lehký vítr počal pohybovat větvemi stromů a bílé vrcholy hor se barvily na žluto. Podivný pocit mu stoupal tělem, chtělo se mu něco, ale nevěděl co. Jak jen přivítat slunce, toho nositele světla, tepla a života? Žádným lidským činem by nedokázal oslavit slunce natolik, aby cítil, že svůj pocit náležitě dal najevo. Setrval tedy chvíli v stání a hleděl na hory a na slunce. Nevědomky sevřel pravou ruku v pěst a ukryl ji do levé, prastarý to symbol vítězství lásky nad silou, citu nad chladným rozumem a vypočítavostí. Jeho rty se pohybovaly, mluvil sám pro sebe, ale slova, která pronášel, byla pro něho nesrozumitelná. Mluvil jazykem hor, který zde nezněl od smrti posledního vládce hor, která nastala dva tisíce let před tím, než přišel on. Cítil snad trochu význam toho, co jeho ústa pronášela, ale nikoliv smysl jednotlivých slov. V řeči, kterou promluvily hory z jeho úst, opěvovala se sláva a síla těch, co zde kdysi žili a vtlačili horám pečeť lidstva, které tehdy ještě žilo v jednotě s přírodou a ta ho měla ráda jako své nejchytřejší dítě. Potom opět vykročil a dal si pozor, aby vyšel pravou nohou a jeho tvář aby byla otočena na sever k horám, teprve potom ho v horách nemohlo potkat neštěstí. Když jeho pravá noha stanula na zemi, zvedl levou a udělal další krok. Jakýsi černolesklý kámen upoutal na chvíli pozornost jeho mysli, než opět upadl do podivného stavu snění, kdy okolní svět vnikal k němu skrz jakousi slupku představ a myšlenek a všechny věci viděl chvíli teprve po tom, co kolem nich prošel, jako by viděl jen ozvěnu vnějšího světa, která se slabě ozývala mezi útvary jeho vlastního světa, který si vytvořil v myšlenkách za dlouhých poutí sem do hor. Zde běžela mezi skalami a kameny cesta, které málokdy dotkla se noha člověka, či vůbec živého tvora. Už ani nejstarší stromy v horách nemohly si pamatovat na obyvatele hor, jen kameny některé na svazích hor je ještě měly v paměti. I on ve svých myšlenkách počal se zaobírat stromy, neboť věděl, kterak pro ně plyne čas. To, co člověku zdá se být krátké, to strom sotva stačí zachytit. To, co nám zdá se být dlouhé, je stromu krátké svým trváním, i život člověka zdá se stromu krátký, jako člověku přijde krátký život jepice. Nikdy však nebudou moci smrtelní pochopit, jak běží čas pro ty, kteří neumírají, neboť pro ně je vše příliš krátké na to, jak dlouhý je jejich život, a vše je však také velmi dlouhé, protože nikdy nepřijde vysvobození ode všeho smrtí. Uviděl náhle proti sobě jít člověka v modrém a červeném šatu, který sestupoval z hor a jehož kráčení bylo porušováno zraněním asi na kotníku. I muž sestupující spatřil muže vystupujícího a podivně se usmál se slovy: "Přeji ti dobrého dne i noci tu v horách." "Děkuji ti a přeji totéž tobě i tvé rodině," odpověděl vystupující sestupujícímu podle dávné tradice. Potom muži oba pokračovali ve svých poutích. Kotouč sluneční vyhlédl již celou svou plochou nad mrazivé vrcholy a prosvětlil mnohá údolí v horách. Na chvíli poutník se ještě ohlédl za mužem, kterého potkal tak nečekaně a náhle v místech, kde noha rozumných tvorů je vzácnější než jinde nejdražší kovy, ale muž ten jevil se už jen jako malá pohybující se tečka na šedé stužce cesty z hor. Teprve nyní uvědomil si náhle poutník, že s mužem hovořil jazykem hor a že věty, které pronesli oba dva, jsou dány jako nepsaný zákon, asi jako jinde zdraví se Mír s tebou, kterýžto zákon on ale teprve nyní poprvé si uvědomuje a nikde dříve o jeho bytí nevěděl. Nešel však na něho strach, neboť jeho důvěra horám byla rozměrná,a to, že náhle rozpomíná se společně s horami na to, na co ony nyní samy se rozpomínají, naplňovalo ho radostí a úctou. Tu však náhle uslyšel za sebou funění a supění a rychlé kroky, jako by někdo utíkal a snažil se ho dohnat. Když se ohlédl, spatřil přímo proti sobě ve velmi malé vzdálenosti udýchaný mužův obličej. Chvíli hleděli si z očí do očí, ten zraněný stále ještě byl trochu zadýchaný a vydýchával se, až ustoupil kus dozadu po cestě, aby nestál tak blízko druhému poutníku, přičemž ještě ohlédl se za sebe, zda není za ním nějaký sráz a zda bude jeho krok bezpečný. Potom nadechl se mocně a začal hovořit, nyní ne už jazykem hor, ale řečí obecnou: "Je-li ti život milý, nedej se očarovat horami jako já. Nedávej svůj život do rukou mrtvých králů hor, kteří nemají soucit k lidem z nížin..." Potom náhle vykulil oči a ústa jeho podivně sebou mlela, jako kdyby rázná pravice mu je se snažila umlčet. Několikrát zamával rukama a zamrkal ještě, pak pádná ruka hor otočila ho a odhodila do nížiny, kam ráno vesel kráčel. Jeho zděšený výkřik ozýval se chvíli ozvěnou mezi skalami ještě, pak utichl ve větru. Tu teprve poutník pocítil hluboko v duši strach, ale nebyl to strach z neznáma, ale bál se tak asi, jako bojí se dítě svého otce, když ten bije jeho bratra či sestru. Vítr zesílel a po obloze počaly se honit menší skupinky obláčků, které sice vypadaly roztomile, ale nebylo zde zatěžko vycítit bouři, která se blížila. I poutník přidal do kroku, neboť náhle si uvědomil, že asi po čtvrt hodině chůze je ve skále jeskyně, kde by mohl bouři přečkat. Zaneprázdněn chůzí nemohl přemýšlet, odkud vzala se jeho vědomost o úkrytu. Kdyby však byl schopen tak uvažovat, jistě by jen děkoval horám za vnuknutí. Tušil ve svých myšlenkách, že stačí jen kouskem zapochybovat o tom, že mu hory správně radí, a bude ztracen. Sotva začne se zaobírat myšlenkou, že za ohybem cesty není očekávaná jeskyně, pak ta tam skutečně nebude, či alespoň zůstane ukryta jeho zraku. Proto jen s hlavou prázdnou vzhledem k horám utíkal stezkou k ohybu, kde ve skále spatřil již otvor, zvoucí ho do sebe dál. Když stanul pod otvorem v skále, vítr náhle se utišil a nastalo ticho před bouří. Nikde nic se nehýbalo a poutník počal lézti po skále vzhůru k jeskyni, kterou mu hory poradily. Nebylo pro něho příliš obtížné dostat se po skále, která svými puklinami sama se jeho rukou zachycovala, až ke vchodu do nitra hor. Tu opět obstoupil ho pocit slavnostní, neboť tu viděl ve stěně vtesáno několik slov jazykem hor. Nedokázal číst ty podivné znaky, ale jejich smysl cítil lépe, než by byl mohl přečíst, protože cítil i pocit a náladu toho, kdo je psal, a těch, co přihlíželi. Věděl tedy, že otvor tento je vchodem do nerozlehlých síní, v nichž sídlili strážcové Hnědé cesty. Cítil jména, tváře a tužby všech mužů, kteří tu kdy spali, než zas vyrazili střežit cestu. Cítil nejvíce ty, kteří zde zemřeli na stráži cesty, kdy do hor dral se nepřítel silnější, než hory dokázaly udolat svou silou. Tehdy byly však hory ještě mladé a slabé, dnes dokázaly by se ubránit i většímu zlu, nehledě na to, že tehdy nepřítel byl silný a vytrvalý, protože neznal ještě pohodlí a povětšinou kočoval a nebyl usazen na žádném místě, až teprve hory vždy ho k tomu zlákaly, aby se v nich usadil, a potom ho s pomocí svého lidu zahubily. To vše a mnoho dalšího cítil on z několika znaků u vchodu do jeskyně. Venku zatím se rozpoutala bouře neuvěřitelné síly a vší svou dravostí udeřila do hor, přičemž padal sníh a kroupy a divoce vítr se zmítal. Tu děkoval on mnohonásobně horám za jeskyň, kam jen slabě bouře občas nahlédla, a to on stál jen u vchodu a neodvažoval se vstoupit hlouběji k síním. Věděl, že jakkoli škodí bouře obyvatelům hor, hory samy mají ji rády a často si s ní jako se svou sestrou hrají i mnoho dnů, přičemž vše se otřásá jejich hlaholem a smíchem z divokých hrátek. Velké mraky clonily oblohu a slunce zmizelo již dočista, tma rozprostřela se k polednímu nad horami. Tu v jeskyni na stěnách louče zaplály, aby poutník nebyl sám v tmě, která člověka děsí. Nyní byla cesta osvětlena, která otáčela se dolů do síní, a on se vydal po ní. Tam mezi kameny v nitru hor cítil se velmi bezpečně a přirozeně, jako dítě v lůně své matky. Nechápal ještě sice důvod lásky hor k němu, ale věděl, že již žádné úklady mu nehrozí. Byl jen rozladěn, vždyť vydal se na cestu brzy ráno, kdy slunce teprve se probouzelo, aby mnoho ušel do večera, a nyní musí tu zůstat a nemůže v cestě pokračovat, i když sám neznal důvod, proč vůbec by měl pokračovat, či proč hory se rozhodl navštívit. Jen jakási myšlenka hluboko v duši už od dětství táhla ho k horám, kam však každý se bál a on dítě nemohl se tam sám vydat. Teď však dosáhl věku dvaceti a čtyř roků a mohl sám se vydat, kam chtěl. Proto stál tu v horách. Když vítr nakonec mraky rozehnal a bouře se utišila, slunce putovalo již k západu velmi nachýlené. On stačil projít veškeré síně, které naplnily ho velkou úctou, a věděl, že větší a velkolepější byla sídla v nitru hor, kde sídlil král s družinou. Obrovská byla náhle jeho touha spatřit sály sídla králů, jen s krátkým poděkováním svižně se odlepil od skály a pokračoval po cestě do hor, hnán touhou větší, než dosud poznal. Cesta v odpoledním slunci rychle před ním ubíhala, tu a tam uviděl mezi skalami jeskyň, jednou vchod do sídla dětí hor, podruhé buď medvědí sluj, nebo orlí hnízdo. Pak však uviděl kus vedle cesty podivnou rovnou pláň, která celá byla pokrytá kameny a na níž ze země vyvěralo mnoho pramínků vody, které se kus dál spojovaly a daly vzniknout později mocné řece. Tu prošel jeho tělem smutek a slavnostní pocit zároveň a hory obrátily jeho kroky směrem k mnoha kamenům na pláni. Teprve tam pochopil, kde stojí. Toto byla pláň mrtvých králů, každý kámen tu značil jednoho krále, který musel navždy opustit hory a odejít tam, odkud ani pro mocné není návratu. Vnitřním citem začal si číst odrolená písmena na kamenech a pochopil, že to jsou jména králů hor. Proč jen všechna ta jména králů zdají se mu odněkud známá, kde jen je mohl slyšet? Když začalo se schylovat k večeru, poprosil poutník hory o místo, kde by mohl přespat. Opět hned zaplnila se jeho mysl mnohými půvabnými místy v nitru hor mezi jejich kořeny, kde kdy obyvatelé hor nocovali. Poděkoval tedy horám poníženě a vyrazil dál po cestě, aby došel k nejbližší sluji, než padne tma. A skutečně s východem prvních hvězd stál již na prahu toho místa, které mu hory zvolily za odpočívadlo. Lůžko zde bylo sice jen kamenné, ale když lid hor dokázal na něm spát, jistě i on to dokáže. Když ulehl, bál se velice bolesti, kterou čekal. Ale hory nenechaly kameny, které byly jejich součástí, aby rušily poutníka v spánku. Usnul téměř hned a žádná příhoda nevyrušila jej v spaní bez sna. Ráno pak se probudil velice pozdě, kdy slunce dávno již stálo nad obzorem a zaplavovalo celý kraj svým světlem. Vesel vyšel ze sluje ven a vydal se dále po cestě. Asi po hodině cesty spatřil horskou říčku, které voda lákala k napití. Tekla odkudsi z nitra hor, kam on nyní mířil. Zastavil se na jejím břehu a dlouho jej pozoroval. Jeho mysl zaobírala se teď vodou a řekami, v duchu snažil se uvidět všechny toky, které dosud viděl. Když pak ukojil žízeň, pochopil náhle, že má i hlad. Druhý den byl už na cestě a od rána prvního dne nejedl ještě. Sáhl si tedy do nevelké mošny, která mu visela u pasu, a vyjmul z ní trochu chlebu. Dlouho tak jen na břehu seděl, než odvážil se do chlebu se zakousnout a s velkou chutí pak ho snědl. Ještě jednou napil se průzračné vody a vydal se dál. Cesta stále ho vedla lesem směrem vzhůru k vrcholkům hor. Už bylo téměř poledne, když konečně z lesa vyšel a před ním rozprostřela se hluboká průrva mezi horami, kam shora dopadalo sluneční světlo. Stěny prolákliny byly porostlé klečí a mechem, někde objevovaly se i rostlinky s bílými a fialovými květy. Většina rostlin byla však všelijak poničena, protože po tomto svahu často valily se laviny, které se utrhávaly nahoře, kam on sotva viděl, kde nedokázal odhadnout vůbec vzdálenosti a velikosti květů a kamenů, tak daleké byly okraje průrvy jeho zraku, tak rozlehlá a obrovská byla proláklina. Cesta skrz ni vedla v mnohých zatáčkách prudce vzhůru, při tomto výstupu mnoho se zapotil. Nahoře nad průrvou vedla cesta po hřebeni a byla vroubena mnohým kvítím a klečí. Odkudsi vycházel podivný zápach, který byl velice pronikavý a jehož původce nedokázal poutník naleznout. Sám zápach také nedal se k ničemu přirovnat, nikdy nic podobného necítil, i když cosi mu ta vůně vzdáleně připomínala, ale nemohl si vzpomenout. Výstupem z průrvy se zdržel, takže už slunce se začalo nachylovat, když cesta se sklonila dolů a v dáli zdála se ústit do podivného údolí, obehnaného ze všech stran horami kolem dokola. Tu opět ponechaly hory jeho mysl samu sobě a on mohl ji nechat toulat se minulostí. Snažil si vybavit tváře lidí, jichž se jeho myšlenky dotýkaly, a pochopil náhle, že není schopen si pamatovat obličeje ani jiné náležitosti osob, které ve svém životě potkal. Udivovalo ho, že nejméně dokázal si vybavit právě ty, kteří mu byli nejbližší, nebo se kterými často se vídal, ale blízcí mu nebyli. Nejvíce snažil si rozpomenout na své rodiče, své bratry a sestry a na svou milou, která jistě si marně láme hlavu, proč jen on od ní odešel. Ani jí nedokázal by vysvětlit důvod svého útěku do hor, protože ani sobě toho nedokázal. Hlas hor zvábil ho snad k sobě, ale cítil, že ani to není celá pravda, že nejen hlas hor je toho příčinou. Čím blíže byl sídla krále, tím stále jasněji v jeho duši rýsoval se druhý důvod, nabýval své velikosti a důležitosti. Se zvětšujícím se dojmem stále více zamlžoval se beztak mlhavý obraz těch, na které snažil se myslet, až náhle zmizel docela. Ta chvíle byla nepochopitelná. Naráz byla chvíli jeho mysl a paměť docela prázdná, až potom začaly se do ní navracet myšlenky, které však až dosud ležely v ní příliš hluboko na to, aby si je dokázal vybavit. Až hory očistily jeho ducha od toho, co zažil a spatřil mimo ně, a navrátily k životu vzpomínky na nejvzdálenější dětství. S nimi pak probudily se i obrazy, které do své mysli zdědil po předcích. Hlava nedokázala se z toho vzpamatovat ihned, chvíli ho bolela a točila se, ale ten pocit začal ustupovat. Před ním leželo v poledním slunci údolí králů, leželo mezi obrovsky vysokými horami, které zlatě zářily, jak svit slunce se odrážel od sněhu na nekonečných svazích. Obrovské ledové kry osvětlovaly střed údolí, kde vedle vchodu do nejrozlehlejších síní světa stál na nejčistším a nejbělejším sněhu trůn králů hor, vyrobený jen z obyčejného dřeva a jen s jedním drahokamem, který rudě se skvěl tam, kde král opíral svou hlavu. Uši poutníka ohlušila hudba, která se linula odnikud a odevšad, byla rychlá a zvláštní, až na chvíli se mu opět hlava zatočila. Věděl však, co se od něho žádá. Zpevnil svůj krok, pevně své kroky sladil s hudbou hor a vykročil směrem k trůnu, který na něho již čekal netrpěliv. Každým krokem, kterým se trůnu přiblížil, rostlo teprve v něm poznání toho, čeho stal se součástí. Teprve teď věděl, proč šel do hor... Než však dokázal si nové podněty urovnat a rozpomenout se i na to, co dělal mimo hory, došel už k trůnu docela a jeho noha dotkla se prvního schodu. Tu pocítil, že je bosý, že jeho boty zůstaly ležet u vchodu do údolí králů. Toto poznání jej však neudivilo, podle staré tradice král vždy chodit musel bos. Stejně jako vzdálený poutníkův předek před dvěma tisíci roků usedal na trůn, tak i on poutník sám jako přímý potomek posledního krále hor na něho nyní usedl. Čekal, až objeví se až dosud ukrytý lid hor, ale nikdo nepřicházel. Povstal tedy na svém trůně a otočil se směrem k nejvyšším hřebenům, bosý král hor, jenž nemá žádný lid. Sám, docela sám uprostřed nejkrásnějšího a nejstaršího království světa. Mohutným výkřikem utišil hudbu, kterou hrály hory jemu na počest, a tu rozhostilo se po svazích hor ticho, které nebylo ničím přerušeno po velmi dlouhou dobu. Až teprve výkřik orla v nebeských výšinách vytrhl krále z rozjímání a on opět usedl na svůj trůn. Začínala noc, obloha temněla a zlaté hvězdy se rozsvěcovaly nad horami. Král usnul. ...24. června 1991 Created by Coyot since 1996 Last updated at 11th December 1997 Back to main page Send me your comments