Plavba po Černé řece Buď proklet, kdo svému oku necháš hledět v Černou řeku! Těžká kletba na tvou hlavu nepřátelství, zloba davů, těžká kletba na tvé srdce kdo pohlédneš k Černé řece. Prokleta buď Černá řeka, která sáhla na člověka, které stará mocná síla muže, ženy utopila. Způsobila mnohá hoře: Ať nedojde nikdy v moře! část kletby Eviny Od samého počátku celé plavby jsem věděl, že se pouštím do předem prohrané bitvy, že nemám žádnou šanci dostat se na konec, ba dokonce ani plavbu přerušit - jakmile jsem vsedl do člunu, nemohl jsem se už nikdy vrátit. Přesto mě však ta představa neskličovala, ale cítil jsem se příjemně rozrušen a snad jsem se i těšil na tu cestu. Ráno bylo zataženo, slunce jen zřídkakdy prohlédlo skrz mraky, které se převalovaly velice rychle, protože je poháněl studený ostrý vítr. Černá řeka vypadala úplně stejně jako všechny ostatní řeky, které jsem dříve viděl, nic se nepodobalo pověstem a bájím, které se kolem Černé řeky vytvořily. První potíže nastaly, když jsem se musel chvíli brodit bahnem, ve kterém rostly nepříjemně pálivé rostliny podobné kopřivám, avšak na popálených místech nevyskakovaly pupeny, ale žluté plamínky. Musel jsem se celý potápět do páchnoucího bahna, jinak bych asi uhořel. Tuto překážku jsem však překonal bez větších problémů, nohy se mi asi za tři dny zahojily a po popáleninách zůstaly jen nevýrazné jizvy. Horší byl hmyz, který se objevil s večerem. Komáři nebyli příliš velcí, ale bylo jich mnoho a já se sotva stačil ohánět rukama, abych je všechny zaplácl. Uprostřed toho ohánění jsem si ale vzpomněl na slečnu Alenu, která mi kdysi říkala, že štípnutí komára, který se nechá napít dosyta a odletět, vůbec nebolí. Pozoroval jsem tedy jednoho z nich, jak si mi sedá na nohu, jak svá kusadla zarývá do mé nohy a vyhlodává kruhový otvor. Původně jsem se domníval, že je to obyčejný komár, který se živí krví, ale tohle byl nějaký jiný druh, který se živil přímo masem své oběti - veliké kolo, které mi vykousl z nohy, vzal do předních nožek a s bzukotem odlétl pryč. Rána pálila jako snad nikdy. První noc jsem zakotvil poblíž vysokého kopce, na jehož vrcholku jsem již z dálky viděl z mlhy vyčnívat zříceninu hradu. Celou noc hustě pršelo a já byl rád, že ležím v suchu pod kameny toho hradu... Až někdy kolem půli noci jsem byl probuzen hlasitým jekem a křikem: Někdo stál na hradbách a volal nesrozumitelná slova, asi něco jako: "Máiá! Uozó mjůtě! Uozíí!" Vyhrabal jsem se rozmrzelý a poděšen ze spacího pytle a vyšel jsem na trosky hradeb. Tam stála v dešti dívka, která měla na sobě mnoho oděvů náhodně přes sebe navzájem přehozených, a s dlaněmi u úst volala: "Míjíngó! Maíngó! Počjeakblá?" "Promiňte, že ruším, slečno," oslovil jsem ji, "ale budíte mě v spánku." Její slova ustala, ohlédla se na mne a krátce si mě prohlédla. Pak se usmála, pokrčila rameny a řekla potichu: "To ta Černá řeka. Prostě jsem to už nemohla vydržet." Pak se otočila a utíkala do noci. Hleděl jsem za ní a přemýšlel jsem o řece. Podle pověstí jí dokázala odolat jen jistá Eva, kterou však vítězství nad řekou stálo vše, co na světě měla. I v její básni, která se nazývá Evina kletba, je popisován pocit nutnosti křiku, kdy je celé tělo svírano křečí tak dlouho, dokud člověk nezačne křičet. Mé úvahy přerušila zima a déšť, který stále sílil. Odebral jsem se zpět do hradu, abych se vyspal. Nespal jsem však moc dlouho - venku teprve začínalo svítat, když mě probudil zvláštní pocit. Vyběhl jsem ven a drápal jsem se na věž, těžce dýchaje. Tam jsem se široce rozkročil, otevřel jsem ústa a zakřičel jsem, až se mi zdálo, že se mi trhá něco v krku a i s jazykem je to rváno ven tím křikem, který mě samotného poděsil svou intenzitou a výškou - byla to taková hodně vysoká fistule, nikdy bych nevěřil, že takový zvuk mohu vydat. Když jsem umlkl, nesla ozvěna můj křik ještě několik sekund, pak bylo slyšet jen hučení Černé řeky. Zdálo se mi, že řeka promluvila, uznale a spokojeně. "Řvals zatím nejlíp ze všech," zabublala. Ráno jsem se vzbudil polámaný a nevyspalý, pršelo stejně jako v noci. Černá řeka byla rozvodněná a plavala po ní nahnědlá pěna. Vůbec se mi nechtělo spouštět loď na vodu v takovém nečasí, více mě lákala vidina příbytku, v němž musela bydlet ona dívka, kterou jsem v noci potkal. Ale jistě i ona byla již v moci Černé řeky, která by jí nedovolila mě nechat na břehu. Kdo jednou vstoupí do Černých vod, nikdy z nich nevyjde - tak je psáno. Odrazil jsem tedy od břehu a pokračoval v plavbě. Kolem poledne začal déšť ještě více sílit, takže již nepadaly jednotlivé kapky, ale tekla jednolitá masa vody z oblohy dolů. Člun se začínal potápět a já byl nucen přirazit k bahnitému břehu, obrátit loď dnem vzhůru a čekat, až déšť alespoň trochu ustane. Nestalo se tak ani do večera, kdy jsem snědl část svých promočených zásob a lehl jsem si na provlhlou deku, která ležela v bahně, a přes sebe jsem položil otočený člun, aby na mne nepršelo. Černá řeka se však rozvodnila a někdy během noci se vylila ze břehů a zalila mě tak, že mi vyčníval jen nos a neoholená bradka. Pršet přestalo až dalšího dne kolem poledne. Byl jsem tak navlhlý, že jsem si připadal více jako vodní masa, která se náhodou vsákla do nějaké houbovité hmoty - ach, mé tělo, kdysi tak obdivované mými ctitelkami; dnes by každá z nich jen ohrnula nos a štítivě se odtáhla. Odpoledne se vyjasnilo docela a dokonce vysvitlo slunko. Bylo vidět až daleko k obzoru, řeka vedla stále dál v pozvolných obloucích. Vedro bylo čím dál tím úmornější, na některých místech byla řeka téměř vysušená a dno člunu se zachytávalo o chaluhy. Pátého dne jsem spatřil plout proti proudu malý člun, v kterém seděl starý člověk s oteklým obličejem. Divil jsem se, jak může jeho plavidlo plout, když on sám nevesluje, nepádluje - ani se neodstrkuje rukama. Zavolal jsem tedy na něho: "Jak to děláte, pane, že se vám člun pohybuje?" "Pluji po proudu," odvětil on pomalu. A skutečně - když jsem se podíval pozorněji, uviděl jsem, že v úzkém kruhu kolem jeho loďky se voda pohybuje opačným směrem a nese jeho člun s sebou. Pár hodin po tom jsem byl stržen ohromným vodopádem, sotva jsem přežil tu strašnou spoustu padajících a vířících vod - a tu jsem zalitoval všech zdržení, protože nebýt jich, mohl jsem toho muže potkat ve vodopádu a sledovat, jak jím pluje vzhůru. O několik dní později jsem spatřil na poloostrově, který hluboko vbíhal do Černé řeky, stát muže ve fraku, který držel v rukou smyčec a violoncello a hrál srdceryvnou melodii, která tak nádherně odpovídala celkové náladě řeky, až jsem se dal do pláče. Něco mi však na tom muži připadalo zvláštní a v nepořádku, zajel jsem tedy s člunem blíže, abych si ho prohlédl. Došlo mi to téměř okamžitě - ten muž neměl violoncello zapíchnuté v zemi, jak je hráči mívají, ale držel je jako housle pod krkem. Dlouhý bodec mu procházel skrz krk a vyčníval mu mezi rameny - snad dříve hrával na housle a nebyl ochoten měnit styl, když pak přešel na jiný nástroj. Soudím, že byl také obětí Černé řeky. Tvrdí se o ní, že nevede do žádného moře, že stále teče a nabírá další a další prameny. Je to řeka bez konce, krutá vládkyně nad těmi, kteří třeba jen koutkem oka zahlédnou jediný odlesk světla na její hladině. A já hlupák po ní pluji v člunu, hledím kolem sebe a nevidím dnes už téměř nic jiného, než vodu - tak je v těchto místech řeka široká. Občas nad vlnami přeletí obrovský mrchožravý pták, někdy potkávám na řece cizí lodě: některé prázdné, některé s jedním bláznem, jako jsem já; v některých sedí zamilované dvojice. Potkal jsem dokonce i velký sedmistěžník se stovkami vlaječek a plachet, na jehož palubě se procházely ohromné davy lidí - dámy s deštníčky, pánové v buřinkách, děti v námořnických oblečcích - jako by byla neděle a oni korzovali po hlavní třídě jejich města. Čas nad řekou plyne nezachytitelně. První týden jsem ještě počítal hodiny a rozlišoval den a noc, pak jsem to však vzdal a zcela bez zájmu jsem sledoval události, které se kolem valily jako řeka sama. Nedokážu už si ani vybavit jednotlivé příhody, třebaže se od sebe velmi lišily, všechny mi připadají jen jako jedna dlouhá řada utrpení a příkoří, za nimiž vždy stála Černá řeka. Celou dobu jsem měl hlad, byla mi zima, měl jsem žízeň, bylo mi vedro, měl jsem ukrutné bolesti, stále nebylo cosi v pořádku. Už jsem se ani moc nedivil tomu, že řeka nemá konec, po tak dlouhé době už jsem to bral jako fakt, i když právě dnes jsem zjistil, že řeka sice nemá konec, ale přece jen někam vede. Dnes jsem totiž uviděl na řece převozníka. Dlouhým bidlem se odrážel od hlubokého dna, až jeho loďka skákala vysoko do vzduchu. Hned jsem poznal, že má namířeno ke mně, a čekal jsem, co mi bude chtít. Když se však přiblížil, uviděl jsem, že to není člověk - byla to lidská kostra v černém plášti. "Zaplať," pravila skrz kostěné dásně zvučným hlubokým hlasem, "jinak tě nepustím do říše mrtvých." "Co tedy budeš dělat, když nezaplatím?" zeptal jsem se. Kostlivec se zasmál a odvětil: "Pak převrhnu tvůj vratký člun a ty se utopíš." "Pak tedy stejně budu vpuštěn do říše mrtvých, když se utopím," namítl jsem. "Ano," řekl kostlivec a s pokřupáváním zakýval hlavou. "Pak tedy nemám jinou možnost, než vejít do říše mrtvých," uvažoval jsem nahlas. "A na to jsi přišel až nyní, hlupáku?" zachrčel převozník, "neměls jinou možnost už od narození. Hned, jak jsi poprvé spatřil světlo světa, stal ses okamžitě mým dlužníkem. Zaplať, jinak tě nepustím do říše mrtvých." Otočil jsem se na muže, který připlouval za mnou, a zeptal jsem se ho: "Promiňte, ale nemáte nějaké drobné?" 8.7. 1992 na cizím Created by Coyot since 1996 Last updated at 11th December 1997 Back to main page Send me your comments