Úkryt Bolestné a přesmutné bylo mé rozloučení s místem, na němž jsem strávil tak dlouhý čas. Dával jsem sbohem každé věci, na kterou padl můj zrak - všechno viděl jsem naposled. Má mysl se zarputile bránila, vzpomínky se křečovitě přidržovaly předmětů, jež je zrodily. Mnoho sil musil jsem vynaložit, abych konečně udělal tečku za dlouhým úsekem svého života a rázně zakrojil nový krajíc, netuše nic o jeho pekaři, chuti, vůni a spolujedlících. Ten přízrak novoty a nepoznanosti obtáčel mne pak při každém pohybu, jako prapor z ruky rytíře v koňském sedle vysoko nad hlavami pěšáků vlál nad mnou. Nebyl jsem však pěšákem pochodujícím do bitvy, rytíř i s koňským sedlem zůstal kdesi daleko vzadu, ani ostatních vojáků nebylo, aby s úsměvem kráčeli - a bylo krajně nerozumné zvedat prapor do výše, protože jsem byl sám a opuštěný uprostřed nepřátelského území, psanec bez možnosti záchrany, loď v cizích vodách, která ztratila záchranné čluny dávno před tím, než sama začala srkat mořskou vodu. Proč bych také jinak opouštěl ta důvěrně známá místa! I duše prchá z těla jen v okamžiku smrti, na poslední chvíli opouští bezpečný domov a vydává se na cestu do neznáma, do míst bez pevných hranic a bez nástrojů, které by jí pomohly okolí zkoumat. Na hranici zoufalství jsem se nalézal, byl jsem havranem nad hlubokou propastí, který náhle olysal, a hejno hladových orlů klapalo zobáky v zpomalujícím se rytmu mých létacích blan, kdysi křídel. Neodcházel jsem však narychlo a bez rozmyslu, byť jsem spěchal, spíše naopak - již před lety, když jsem se zabydloval, počítal jsem s tím, že jednoho dne budu muset odejít, po celou dobu mého na první pohled bezstarostného pobytu jsem se připravoval a odhodlával, ale i strachoval a odrazoval. Domníval jsem se bláhově, že pak nebude těžké vše opustit, doufal jsem, že přípravy na cestu cestu ulehčí. Není však kuchař mužem menšího hladu - a nevstane mrtvý z hrobu, ani když jeho lože rozestláno a u stolu volná židle. Možná odcházel bych snadněji bez všeho rozmýšlení a rozvrhování, jako dřevorubcova sekyra se svištěním zatne se do kmene, ber kde ber - za ni přemýšlí sekáčova hlava. Všem přípravám navzdory odešel jsem nerad a nepřipraven, zanechav vše za sebou, plížil jsem se temnou nocí do dálek, spěchal podle plotů a mezí, uháněl lesy a houštím a křížil směry silnic a alejí. Zima mne roztřásala a strach, každičký pohyb a hluk nutil mne strnout na dlouhou dobu - nebyl jsem si jist, ale předpokládal jsem, že mně budou v patách. Od té doby neustále vzpomínám zarmouceně na zašlé zlaté časy, kdy můj strach a mé starosti jen sotvakdy vystrkovaly obličejíky zpod radosti. Kéž bych byl nikdy neopustil ona místa klidu, kéž bych byl nikdy nezpřetrhal své kořeny! Mé sny staly se otřesnou napodobeninou mého odchodu, můj spánek ztratil schopnost dodávat sil a mé dny se prodloužily. Samozřejmě jsem nalezl již mnoho míst, na nichž jsem se chtěl znovu na delší čas usadit. Pokaždé ale jsem se rychle zvedal na další cestu - můj odchod z domoviny pravděpodobně natolik podráždil mé nepřátele, že mně již nikdy nedopřejí klidu. Zdá se mně dokonce, že nebýt mého odchodu, nikdy by si neuvědomili, že jsem žil takřka mezi nimi, nikdy by se za mnou nevydali s čenichy v mých stopách, slepě důvěřujíce svým nosům jako nevidomý své holi. Myslím si dnes, že můj odchod byl zbytečný, či alespoň značně uspěchaný, ale mohl jsem tušit, že potřen medem vkročím do vosího hnízda? Jedné noci dorazil jsem konečně k malému stavení, opuštěnému a zchátralému. Dříve bych asi ohrnul nos nad takovým přístřeším, ale jako unikající kořist značně jsem se zaradoval. Oknem bylo lze spatřit dívku, zašívající modrou látku v světle svíce. Nechtě ji rušit, opatrně proklouzl jsem dveřmi a zahrabal se do kouta na půdě, do sena a prachu. Děvče ničeho nezpozorovalo. Půda byla tichá a klidná, mezerami střechy procházel slabý vánek, který hladil a konejšil unaveného, a mezi trámy v pavučinách seděli stoocí, číhajíce na kořist. Jak se osud mouchy podobal mému! I kolem mne snovali pavouci pevné sítě, pavouci s kresbou kříže na zádech, hladoví a chlupatí. Byl jsem naštěstí dost opatrný a zdržel se trhání jejich sítí, třebaže mne pudila silná vášeň - nerad bych na sebe upozorňoval sebenenápadněji, jistě bych později litoval neopatrnosti, čím déle zůstanu na půdě nezpozorován, tím později budu muset znovu odejít. Půda byla podlouhlá a trámy sevřené jako kopí čestné stráže, nutíce každého člověka hluboce sklánět hlavu, kráčels pak jako chrámovou lodí až k malým dvířkám na samém konci tunelu, která se zdála vésti do průzračna prázdného prostoru, lákajíce k skoku, ale v skutečnosti vedla na střechu nedlouho opuštěného malebného holubníku s věžičkou tváře zvonice, čerstvý vítr vyháněl šedé peří z oken a nutil k pláči, zprvu jen svým chladem, pak však i vzpomínkami, jež probouzel, slyšel jsem hlasy svých kdysi blízkých, cítil jsem jejich přítomnost, jejich lásku, ale i jejich výčitky a otázky, proč že se již nikdy nespatříme, proč se má láska změnila v nenávist a strach, ale nezmizela touha. Mou vinou snad jsme se navždy rozžehnali? Mám sám sebe vinit z utrpení, kterému jsem vystaven? Ne, nemám dost sil, abych se sobě stavěl na odpor, raději přibouchnout dvířka a zapudit sladkobolné vzpomínky na bývale nejdražší. Můj útěk postavil mne proti mé minulosti, proti mým milovaným, proti všemu, co dříve bývalo mnou. Ta půda s holubníkem jako nůž bodala do vzpomínek, ale naplňovala mne pocitem bezpečí, konečně po dlouhé době spal jsem dlouho a bez zlých snů, zastavil jsem svůj spěch a urovnával si myšlenky, až jsem se cítil téměř jako dřív. Klid, který se rozhostil tou dobou v mém nitru, byl však jen předzvěstí dalších nepříjemností, byl tichem před bouří, to jen obžalovaný byl ukolébán dlouhou řečí žalobce, až upadl do hlubokého spánku, který přeruší až hrůzný verdikt soudců, plivajících přírodě do obličeje. Čím více liboval jsem si v půdním úkrytu, tím blíže byl nový zmatek, a jakmile jsem začal pomýšlet na to, že bych na půdě mohl zůstat, klepal již neslyšně na dveře - má opatrnost se opila tou vidinou štěstí a já zapomněl jednoho dne zavřít dvířka vedoucí k holubníku, když jsem se narychlo ukrýval v nejtmavším koutě, protože děvče, které žilo - snad samo - v tom stavení, blížilo se po úzkých schodech na půdu. Hubenou rukou zdvihlo poklop v podlaze a udiveně se zahledělo na oblohu za zvonicí. ˙Kdo otevřel dvířka do holubníku?˙ pomyslelo si. Jistě i jemu byla nízká půda modlitebnou, kolikrát stoupalo sem nahoru a v tichém úžasu hledělo k dalekým kopcům, hlavu plnou vzpomínek na věci, které nikdy nespatřilo, také ono bojovalo uvnitř samo proti sobě, přestože vědělo předem, kdo zvítězí a kdo bude poražen, i ono se sem často přicházelo rozhodnout, když stanulo na rozcestí a obě cesty před ním vedly špatným směrem. Teď náhle v jeho kapli kdosi otevřel dveře, jako by muslim pokleknuv, připraven padnout hlavou do písku, spatřil pojednou otisk cizího obličeje v prachu před sebou. ˙Je tu někdo?˙ zvolalo se strachem v očích a pomalu couvalo zpět k poklopu. Když se jeho drobná pata dotkla okraje otvoru, s překvapivou hbitostí se jeho tělo ponořilo pod hladinu podlahy a poklop se zavřel. Byl jsem prozrazen, nyní mohl kdokoli z těch, kteří mne honili, pojmout podezření, stačilo, aby se děvče jen slůvkem zmínilo o tom, co se mu na půdě stalo. Bezradně jsem se rozhlédl po trámech a pootočil hlavu k zvonici. Dívka však v strachu neztratila docela hlavu, protože tušila, že nebezpečí není pro ni příliš velké. Takový strach, jaký já jsem prožil, byl pro ni nepředstavitelný, dovedla se bát jen krátce a lehce - a proto zůstala důmyslně stát na schodech těsně pod poklopem a škvírou v podlaze pozorovala, co se bude na půdě dít po jejím odchodu. Přes tmu a zvířený prach zpozorovala můj kradmý pohyb, prudce otevřela poklop a zvolala: ˙Ty ses vrátila, konečně ses vrátila!˙ Její otevřená náruč zamířila přímo k mně. Blahodárná tma znemožnila jejím očím rozeznat, kdo se v rohu ukrývá, a považovala mne asi za toulavou kočku, která občas chodívala na půdu spát, byl jsem zachráněn - ale jen na krátký okamžik, jako by plameny požáru honosného domu uhasila vlna, nesoucí za sebou smrtící povodeň. Zbývalo mně jen velice málo chvil, dívka se blížila - jakpak asi se bude tvářit, až namísto kočičího těla najde mé? ˙Hej, jste tam?˙ zazněl náhle odkudsi mužský hlas. Po úzké cestě přicházel mladík, mé vysvobození. Jak lahodně zněla mým uším ozvěna kroků, jakou symfonií stalo se praskání ohýbaných kloubů! Ale i dívka radovala se, ne snad pro samotný příchod, ale pro mladého muže, který ji k sobě vinul a tiskl. Zapomněla pro tu chvíli na půdu, na otevřená dvířka, zapomněla na toulavé kočky i holubník. Odešli spolu kamsi k lesům na obzoru a vrátili se až pozdě večer, rozesmátí a šťastní, a jejich radost mne bolela, jako hladového bolí cizí hostina. Jaké právo měli ti dva na radostné chvíle, když na půdě trpěl jim nezvaný host? Sledoval jsem štěrbinou v podlaze, jak z obyčejné postele stala se postel s nebesy, když dívka nad ležícím mužem rozprostřela baldachýn svého těla, a sledoval jsem, jak nad ránem z nebes stalo se peklo, když znavená těla pouštěla se po paměti do soubojů podle prastarých pravidel jako toulaví bojovníci, potkavší se na rozcestí. Od té doby donášela dívka občas na půdu misku s mlékem, doufajíc, že ji kočka s vděkem přijme. Neodvážil jsem se však dotknout ani jednou nabízené potravy, mohla být totiž pro mne jedovatá - a nejen potravou se od koček liším. Nenápadně vyléval jsem dívčin bílý dar do rohů, koutů a zastíněných míst, až brzy byla celá půda cítit zkaženým mlékem. Tak jsem sám sebe vyhnal z úkrytu, který se zpočátku zdál vhodný k dlouhému pobytu - ne snad, že by mně vadil pach mléka, ale sotva by si ho dívka poprvé všimla, mé prozrazení by bylo nedaleko. Jedné chladné noci jsem se spustil dolů z půdy, proplížil se kolem spící dívky, pohladiv lehce její tvář, a nechal jsem stavení zmizet v tmě za svými zády. Přede mnou opět ležela cesta bez jistého konce a za mnou se opět dali do pohybu slídilové, chrti i lovci, hladoví a nedočkaví, neboť dlouhým čekáním přerostlo jejich vzrušení z lovu v divokou radost a vášeň. Mou hlavou znovu se rozezněly výčitky a naplnily noční ticho. Proč jsem nezůstal? Proč jsem odstrčil napřaženou ruku, v co jen jsem bláhově doufal? Kromě rozumu a obezřetnosti rozeznával jsem v změti vyčítavých hlasů i vzpomínky, hlavně ty, které se dotýkaly holubníku a děvčete, uraženě a nechápavě dotíraly a pátraly po důvodu, který však i já jen sotva jsem tušil. Mlčte, zaháněl jsem hlasy, mlčte! Nemám na vás kdy, spěchám, nemohu ztrácet čas! Podruhé opouštím místa, která jsou mně drahá, podruhé jsem nucen odejít, jak asi bylo by vám v takové chvíli, zdalipak měli byste trpělivost odpovídat na bolestivé otázky? Opět jsem utíkal temnou nocí nízkou trávou jako vyděšený zajíc s myslivcem v patách. Až po dlouhé době odvážil jsem se zastavit a oddechnout si. Daleko za sebou v tmě rozeznal jsem naposledy domek - a s hrůzou stal jsem se svědkem požáru, protože celé stavení stálo v jednom plameni, který tančil jako hlína na hrnčířově kruhu, jako posedlá svůdná rusovláska, která při tanci stydlivě svléká šat - z plamene daleko do tmy létaly odhozené šátky a suknice: části hořící střechy, záclony a poděšené slepice. Tam někde v plamenech klečela dívka, mladá a krásná, spínala ruce a volala: ˙Ach, kočičko, kde jsi? Že se ti, slib mi, že se ti nic nestane!˙ Chvíli jsem bezmocně sledoval, jak dům mizí, ale strach mně nedovolil zůstat až do konce. To jistě oni zapálili dům, doufajíce, že v něm naleznu smrt, odešel jsem na poslední chvíli, kdybych byl míjel v dveřích nějakého muže, jistě by nesl v ruce pochodeň. Otočil jsem se a utíkal dál; a vítr nesl za mnou tiše dívčin pláč, dokud se neztratil v hukotu ohně a v tmavé noci. Zastavil jsem se až ráno, když čerň z hor na východě odtékala do údolí, padl jsem pod vysoký strom a usnul. Málo však byly mně platny hodiny spánku, hrůzný sen budil mne co hodinu hůře než dotěrný orloj. Nebe bylo ještě temné, když se ozval první pták a ztrácející se hvězdy utvořily nad mou hlavou šedou síť. Do ní tě chytí, napadlo mne, té neunikneš. Hoň se krajem a střídej obydlí rychleji, než se střídá den a noc, každého podezírej a nikomu nevěř, nakonec tě dostanou. Bledé hvězdy pomalu klesaly a já rozeznal v dáli líné šplouchání vln o boky loděk, nesoucích tiché rybáře. květen 1995 Created by Coyot since 1996 Last updated at 11th December 1997 Back to main page Send me your comments