Michal Macků - ROZHOVOR
 
Jindřich Štreit, Ladislav Daněk, Michal Macků - Sovinec, 13.1.1996

JŠ ...Já si Michale vzpomínám, jak jsi sem za mnou jezdíval a vozil jsi mi svoje fotografie - to bylo hodně dřív, ne?
MM No jistě, to bylo na gymnáziu, někdy kolem roku 1980. 
JŠ Ovšem myslím, že už tenkrát to byly fotky, ke kterým se toho opravdu nedalo mnoho říct. Jejich forma byla vždycky dokonalá, a mám pocit, že to ti zůstalo. Ale tehdy jsi nefotil lidi. 
MM Vidíš, to je zajímavé slyšet. Mně fotky z téhle doby (které mám někde hluboko v šuplíku) už vůbec nic neříkají a mám pocit, že jsem je dělal stejně jako všichni ostatní, prostě takové to hledání dospívajícího člověka. Ale návštěvy u tebe a tvoje názory měly pro mě tehdy opravdu velký význam. 
LD Ty jsi v té době byl také členem fotografické skupiny na Lidové škole umění v Olomouci. Já si pamatuji na jednu vaši společnou výstavu v Galerii pod podloubím. Jakou roli to hrálo? 
MM LŠU měla spíš praktický význam. Tam jsem poznal pana doktora Stibora, starého praktika, výborného člověka a skvělého společníka. Ten nám ukázal, že se člověk může fotografií i živit. Najednou to byl živý člověk a ne umělec s velkým U. Viděl jsem, že umění se dá dělat i prakticky. To bylo velice užitečné. A navíc jsem se seznámil s lidmi z Olomouce, kde jsem tehdy začínal. 
JŠ A to, co děláš teď, jsi začal až po Institutu? 
MM Ne, s tím jsem začal už na Institutu. Mojí závěrečnou prací byly už geláže. Dost dlouho jsem vlastně nevěděl, co budu dělat jako absolventskou práci. A pak najednou, jakoby odněkud odjinud, se vynořil tenhle podnět. Přišel za mnou kamarád, že v nějaké staré příručce našel zmínku o možnosti snímat želatinu ze skleněných desek. Zkoušeli jsme to a ono to šlo. Tehdy jsem vlastně vytvořil první trojici geláží, ty roztržené hlavy. A až zpětně, po několika letech mi došlo, že to vlastně bylo i symbolické otevření hlavy, zlom, začátek nové etapy. 
JŠ Používal jsi planfilmy a z nich jsi přenášel exponovanou. želatinu na papír pomocí tepelné retikulace? 
MM Ona se vlastně ne tepelně, ale chemicky oddělí želatina od podložky a pracuje se s ní za mokra, vlastně ve formě gelu. Postavy ve vodě vypadají jako nějaké splývavé chiméry - to mě vždycky při práci fascinovalo. A pak obraz nanáším na rozmočený papír a to mi právě umožňuje s ním manipulovat přesně do té formy, do jaké chci. Když je kompozice hotová, nechám ji prostě přischnout. A taky při pohledu na první práce vidíš, že mají jenom jednu vrstvu. Postupně jsem tu techniku objevoval a přidával další prvky. Například už u prvních geláží davů jsem použil pozadí, na kterém jsou aplikované figury. Takže výsledný obraz je kompaktní. Taky jsem začal objevovat další možnosti, třeba zmnožení figury z jednoho negativu. A pak jsem přidával více negativů a jejich kombinace a tak dále. Prostě témata, jak se postupně objevují, jdou taky ruku v ruce s rozvíjením a objevováním techniky. 
LD A název "geláž" vznikl jak? 
MM To mě napadlo při práci. Je to vlastně spojení slov gel jako želatina a koláž. 
LD Kolik asi máš na jednu fotografii času? Mám na mysli vlastní manipulaci s uvolněnou želatinou než zaschne. 
MM Já to při práci samozřejmě stále namáčím. Jistě, že tam jsou různá technická omezení, třeba když je v místnosti teplo a pracuji už několik hodin, želatina se začne rozpouštět nebo trhat a podobně. Také ze začátku, než jsem se to naučil, jsem mnohem více materiálu zničil než využil. Geláž se nedá dělat na etapy, třeba jako rozmalovaný obraz. Ale mohu si s ní hrát celý den, když potřebuji. 
JŠ Když tě poslouchám, tak mě napadá, že to má hodně blízko k filmu. 
MM Přesně tak. To byla jedna z prvních věcí, které mě napadly, když jsem uviděl uvolněnou emulzi ve vodě: animovaný film. Dělat animovaný film byl totiž vždycky jeden z mých snů. Bohužel je to strašně pracné pro jednoho člověka bez zkušeností, ale podařilo se mi pomocí této techniky natočit v České televizi v Brně krátký film „Proces". Byla to taková úvaha o lidském bytí a jeho proměnách. K práci s filmem bych se chtěl určitě vrátit. 
JŠ Mně se zdá, že pro tebe je důležité, že jako modelu při fotografování používáš vlastní tělo. 
MM Ano. To vychází z mé dřívější práce, kdy jsem fotil zátiší a různé detaily. Zalezl jsem někam do lesa nebo starého domu a tam jsem si nerušeně zkoumal. A skoro nikdy jsem nefotografoval lidi, a když jsem to zkoušel, často to dopadlo fiaskem. Neuměl jsem s nimi komunikovat, rušilo mě to. A podobně nyní fotím sám sebe. To mi umožňuje soustředěnou práci, vlastně objevování sama sebe, toho hmotného projevu svého bytí. A když fotografuji někoho jiného, jde zase o konkrétní osobu, která má pro mě význam a ke které mám určitý vztah. To se pak promítne i do fotografie. 
LD Přemýšlel jsi někdy o tom, že divák většinou neví, že jde o tvoje tělo a vidí tedy především mužské akty jako takové? Má tvůj způsob prezentace vlastního těla snad ještě nějakou hlubší rovinu, nějaké další souvislosti? 
MM S takovými otázkami jsem se už několikrát setkal. Proč zobrazuji muže a ne ženy. Když vyfotografuji ženu, je tam silně přítomen estetizující náboj. A tak k vyjádření jakéhosi duševního zápasu mi mnohem lépe vyhovuje mužský akt. Už jsem se v téhle věci setkal s nepochopením, ale jde mi jenom o to, že cítím rozdílně ženský a mužský princip, Jin a Jang, citovost a expanzi a s tím taky ženské a mužské tělo. Prostě vnímám to takto, proto jsem taky muž a proto fotografuji sebe a tak to všechno souvisí se vším. 
JŠ Jaký je u tebe vztah mezi technikou a námětem? Myslím tím, do jaké míry musíš techniku podřídit námětu, výrazu, formě. 
MM Mně se právě líbí, že se nemusím moc podřizovat, zvláště pokud zůstávám vědomě v oblasti černobílé fotografie a přijmu její obecná omezení. Naopak, technika geláže mi umožňuje mnohem větší pole působnosti než klasická fotografie. 
JŠ A jaký záměr máš při snímání? Fotografuješ nahodile nebo už s nějakou myšlenkou či plánem? 
MM To je různé. Někdy týden fotím a nadělám spousty negativů a z toho potom vybírám a komponuji. V takovém případě se řídím spíše formálními nápady, třeba umístím jinak světla a pak sleduji, co to bude dělat. Ale dost často mám kompozici už v hlavě a tu se pak snažím realizovat. Třeba po jednom hlubokém zážitku mi v hlavě vytanul nápad, kterému jsem potom dost dlouho a těžce dával formu. A to pak pracuji na konkrétním problému, kterému podřídím techniku a všechno kolem. 
JŠ Ty jsi začal s určitou existenciální rovinou ve svých prvních gelážích a pak jsi přešel k násobení figury. Začal jsi dělat „davové" fotografie, co do formy, řekl bych, až dekorativní. 
MM Právě naopak, když jsem udělal první věci, tu otevřenou hlavu a destrukce vlastního obličeje, připadaly mi příliš líbivé, až skoro podbízivé. Já jsem tehdy obdivoval umělce typu Sozanského - hromady střepů, krve a tak. Proto jsem hledal techniku, jak to udělat jinak, drsněji, a z toho vzešly geláže davů. Chtěl jsem, aby výsledný výraz byl maximálně expresivní. I formálně jsem postupoval jakoby méně líbivě, protože jsem obraz umístil na jednolitou šedou podložku a potlačil tak světla. 
JŠ Já si myslím, že se v tvých starších pracích hodně odráží tehdejší politická situace. 
MM Určitě ano, i když nepřímo. Uvědom si, že jsem vyrůstal v sedmdesátých letech. Stav, který tehdy v republice panoval, byl pro mě normální. A tak konec osmdesátých let, kdy se začalo mnohé uvolňovat, mi přinášel hodně podnětů. 
LD Velmi častým a výrazným motivem jsou na tvých gelážích ruce. 
MM To určitě také souvisí hlavně s tím, že fotím sebe. Ze svého těla vidí člověk většinou jenom ruce. A já chápu ruce také jako symbolické vyjádření propojení duchovního a hmotného světa; rukama duch ovlivňuje okolní, materiální svět. Z toho jsem vycházel třeba u motivu propletených rukou. Tam je základní funkce ruky postavena na hlavu, uchopení hmoty se stává vlastně omezením a vytváří bariéru, mříž, která nás nepustí do volného prostoru vzadu, za hmotou. 
LD A jakou roli ve tvých pracích hraje prostor nebo práce s prostorem? 
MM Prostor a objem je pro mě velmi důležitý. A také jsem měnil jeho použití. Poprvé jsem ho použil vlastně v negativním vymezení. To byly ty uzavřené prostory, které obklopují postavu a omezují ji. Pak dál na to navazuje zdůrazněná perspektiva, třetí rozměr, objem. A v posledních fotkách se snažím dostat do obrazu světlo jako další, transcendentní rozměr. 
LD Zajímá mě ještě jedna otázka: Funkce podkladu, jako nosiče, na který je obraz vázán, bývá ve fotografii podružná. Ale pro malíře hraje podklad velmi podstatnou roli, protože vlastní malba je do značné míry výsledkem toho, jak se na ploše malíř pohybuje, jak ji chápe. 
MM Tohle vybočení od klasické fotografie směrem k malbě je pro mě zajímavé spíše z technické stránky. Geláž má právě něco navíc oproti klasické fotografii, a to strukturu. Skutečnou, fyzickou strukturu, kterou můžeš vnímat hmatem. A ještě něco je pro mě podstatné; a to je historie vzniku každého obrazu. Že totiž do procesu jeho vzniku vstupuji rukama, že jeho definitivní podoba vzniká tak, že manipuluji s obrazem a vlastně tím ho vytvářím. A všechna fotografická práce předtím, to byla v první řadě jenom příprava. Podstatná sice, ale příprava. Vlastní "akt tvoření" je podobný jako s kusem hlíny, ze kterého se modeluje. A to je ten hlavní rozdíl mezi fotografií a geláží, to je ta koláž ve slově "geláž". 
JŠ Já si myslím, že tvá práce má blíž k malířství nebo ke grafice, než k fotografii. Vnímám totiž to modelování tvaru. Figury jsou různě destruované a deformované. A to je způsob malířský. 
MM Ano, ale tady bych řekl pozor. Fotografická historie vzniku geláže je jakoby formální z hlediska výsledného obrazu, ale zároveň je pro mě velmi důležitá v tom, že zprostředkovává kontakt s hmotnou realitou. Zmáčknutím spouště vlastně zachytím, umrtvím jeden okamžik z kontinuálního času a ten si potom přenesu a znovu ho oživím. Tím, že fotografický záznam rozmočím a sundám z podložky, umožním mu zase na chvíli pokračovat v čase. Jako bych rozvětvil skutečnou realitu do nějakého svébytného světa, který žije alespoň nějaký čas v procesu vzniku geláže (předtím, než zase uschne a zmrtví). Tímto způsobem mohu dokonce kombinovat záběry z různých časových okamžiků a dávat je tak do nové souvislosti v novém, společném čase. Třeba tady u těch skupin; jde o tři záběry postavy, sebe sama, tři záběry čili tři časové okamžiky a já je postavím dohromady, do nového prostoru, do nového času a do nových souvislostí a oprostím je od všech původních vztahů, dám jim nový život. A všechno, celá ta historie, má pro mě význam. V tomhle je tam fotografie přítomná rozhodně více než jenom formálně. 
LD Z toho, co jsi řekl, lze vyvodit, že pro tebe je forma, která diváka odkazuje převážně k fotografii, spíše jenom jakási technologická nutnost, protože jsi třeba nenašel jinou formu pro své sdělení. 
MM Je těžké to takhle definovat nebo vymezovat. Navíc, u fotografie mě zajímá spojení s reálem ještě na jedné rovině. Můžeš říct, že malba je také spojena se skutečností, a to přes malíře. Ano, ale při fotografickém procesu může být zachyceno i to, o čem nevíš, vědomě, ale dokonce ani podvědomě. Ty vyfotografuješ krajinu, přijdeš domů, vyvoláš film a teprve na fotografii najdeš něco, o čem jsi dřív nevěděl. Takže v určitém smyslu objektivně zaznamenáš situaci nebo vztah, s kterým pak pracuješ, zkoumáš ho. A to, že tím objektem jsem já sám, je pro mě ještě zajímavější. Je to vlastně cesta k poznání sebe sama, k rozvoji. Já vlastně vůbec vidím v umění cestu k sebepoznání, a myslím si, že to je obecné. 
JŠ Já jsem přesvědčen, že bez toho se nedá tvořit. U tebe je to vidět v oblouku, který vede od první geláže otevřené hlavy až ke konkrétní hlavě, která se zjevuje na pracích z poslední doby. Vždycky tvoříme z toho, co prožíváme a snažíme se to posunout k jakési dokonalosti jak ve formě, tak v obsahu. V posledních pracích vidím mnohem více vztahovosti a citu než na začátku. A myslím, že je to taky odraz toho, co prožíváš. 
MM Určitě. A právě to mě utvrzuje v přesvědčení, že umění je vlastně cestou sebeobjevování. Umělecké dílo, ať fotka nebo cokoliv jiného, je pro mě vyjádřením nějakých hlubších, nevědomých nebo mimovědomých sfér bytosti, ke kterým máme v běžném životě velmi omezený přístup. A jejich projevením ve hmotné sféře, ve formě obrazu, básně a podobně, je lze uchopit pomocí smyslů a přes smysly vědomím. Takže já něco vytvořím tak, aby se mi to líbilo, aby to odpovídalo mým pocitům vycházejícím z podvědomí a teprve potom nad tím mohu bádat. A ono mi to tak skutečně funguje; u věcí, které jsem udělal dříve, mi až po určité době došlo, co vlastně znamenají. Poprvé jsem si to jasně uvědomil na té vůbec první trojici, na gelážích roztržených hlav. Když jsem je dělal, byly to pro mě formální hříčky. Teprve po třech letech, po jednom silném zážitku ve změněném stavu vědomí, jsem uviděl jejich význam. Pochopil jsem, že to jsou vlastně tři aspekty jediného přelomu; citový, rozumový a silový, akční. 
JŠ Já bych se ještě vrátil k těm posledním pracím. Mám pocit, že proti předcházejícím jsou daleko intimnější a hlubší a jakoby vnitřnější, že forma už není v prvním plánu. Vystupuje tady spíše pocit. A myslím si, že velkou roli hraje taky pozadí, které jsi zjednodušil a uklidnil a dostáváš se spíš do vnitřního světa. Asi jsi zase něco prožil, nebo ses někam posunul, protože na žádné jiné fotce nehraje světlo tak důležitou roli, jako tady na těch posledních.