Jan Opolský – výběr z básní. Opolský J.: Představení v soumraku. 1. vyd. Praha, ODEON 1968 Výběr, uspořádání a předmluva Ivan Slavík. -------------------------------------------------------------------------------- Jak zmámen ostrým světlem, zpit jedem prudkých vín, otráven v parku vzkvetlém výdechem balsamín; jak utýraný k skonu tajemných četbou knih, rozčilen výškou tónů nesmírně vášnivých... Hadí král (Zlatá Praha 1898; Svět smutných, 1899) Nálada (Svět smutných, 1899) Hněv (Moderní revue 1899; Klekání, 1900) Nálada stará (Moderní revue 1899; Klekání, 1900) Jezero (Moderní revue 1900; Klekání, 1900) Můry (Klekání, 1900) Quijote (Klekání, 1900) Uprchlík (Klekání, 1900) Prales (Jedy a léky, 1901) Žár (Moderní revue 1917; Dědictví, 1923) Arktis (Lumír 1933; Čtení z hvězd a obelisků, 1936) Fátum (Lumír 1934; Čtení z hvězd a obelisků, 1936) Černé šaty (Čtení z hvězd a obelisků, 1936) Sníh (Čtení z hvězd a obelisků, 1936) Hluboko k ránu (Čtení z hvězd a obelisků, 1936) Jan Opolský F. X. Šalda o Janu Opolském -------------------------------------------------------------------------------- Hadí král Zde bylo k smrti úzko za noci! Ta černá sluj, v níž kapraď vyhnívala, kam vlét-li pták, už zhynul bez moci, kde voda zelená se zabublati bála! Na černém písku svinut v křivce sivé král hadí líhal nepohnut a něm, měl oči vražedné a uhrančivé a fosforečný, smutný diadém. A zaklet spal. Už věčná plíseň v strži zatáhla stěny mrtvým pokrovem, kde žili život zavrhlý jen slepí červi, plži, svůj temný život v hluchu hrobovém. Byl dávno jiný věk už, dávno jiní lidé, šla chvíle za chvílí, rok za dnem, za týdnem, a čekal hadí král, den proměny až přijde, kdy odloží svůj smutný diadém. Spi slavně dál a nechtěj žádné změně! Je doba studená a pochovala víru a tobě nad slují lká stále, denně pohanská píseň doubravy a nářek výrů. -------------------------------------------------------------------------------- Nálada Dva černí ptáci k horám veslovali nad mírně zšedlou pozdní krajinou, z podivných míst se děti bujně smály a měsíc teskný brouzdal bařinou. Z luk pozvedly se měkkých můrek šiky nad meze kosmaté, jež páchly kořenitě, potoků drobné rozběhly se vzlyky a z neznáma zas zavýskalo dítě. Čís tóny zněly chvějně vibrujíce jak rokot zvonů ve vzdálených vsích a z nebes různě zadřímaly svíce... Pak večer ztich jak v kápi věčný mnich. -------------------------------------------------------------------------------- Hněv Zapadlo v černu slabé pastorále a ošuměla vrba sudička, dva vytřeštila ptáky nevyspalé a sotva je už v tu noc uhýčká. Podzemní řeka před slavnými svátky dnes vyšla s pláčem nad své balvany, víc nevrátí se propadlištěm zpátky, je z ráje svého člověk vyhnaný! Kmen černoboký, horám odcizený jak mrtvý hlídač vprostřed proudů plul a měsíc ve vodě jak obraz tiché ženy jej líbal zoufale, však on se nepohnul. Ah, on se nehýbá a jenom ruce smáčí – do plných proudů ruce přeťaté... Čeřeny kalné ve zmítavém pláči jej vrhají do noci naváté... -------------------------------------------------------------------------------- Nálada stará Snad je to rok, snad deset let je tomu, já nemám paměti, jen vím, že den se smrákal, že téměř neživě jsem tehdáž došel domů a vlivy těžkými jsem celým nitrem plakal. Že bylo prázdno k zešílení v poli, že bázeň má se ve cval chtěla dát a v rozcestí na shnilé vztýčen holi že truchlil černý Krista majestát. Že za vsí pes se slepě díval na mě, snad byl tak stár, že nemoh strážně zavýt a mrtvě jazyk zmítal se mu v tlamě... Těch slepých důlků nemoh jsem se zbavit! Eh, co v nich bylo! Běda, co v nich bylo! Proud slzí psích se potom za mnou plouží a ticho jemu břehy navalilo... Můj vlastní obraz sinal v černé louži... -------------------------------------------------------------------------------- Jezero Klekání víry sláblo nad jezerem ve tmavoprázdné hodince, šlo v rozechvění tisícerém zpět k vyloupené dědince. Duch bahen stoup a v sítinách se skryly rosolů žabích kluzké zornice a lunné šípy černou vodu pily, všecky se tichým hořem chvějíce. Snil rybák sen a chatrč hnila v křoví, i uprchlíkům sotva patrná, a z hloubi tůně, kde se marně loví, vyplula mrtvá ryba stříbrná... -------------------------------------------------------------------------------- Můry Když vosí báně přestaly se chvěti a noční únos jakžtakž prozrazen, ze žlabů skal lkal vítr vypuzen, jak pod vodou zpěv pohrobených dětí, když temné pánvi, v níž se stříbro smálo, lakomec chystal spánek do hlíny, kde bahno hříchem dusíc rostliny, pod bublinami plynů usínalo, tu jemné můry, o nichž nevíme, se znakem smrti vrátily se z honu, a chtíce usnout v květech zvadlých tónů, se motaly po hrobech touhy mé. -------------------------------------------------------------------------------- Quijote Jsem Quijote pozdní... Rosinantu šedou mi prodavači slepou kamsi vedou i Sancho zesnul, udusiv se v tuku, a jeho paměť blaží hejno kluků. S mou Dulcineou – snové přeubozí – má mnoho dětí sedlák od Tobosy, a všecky děti zdravé a jak hloupé! (V mém kyrysu se nejmenší teď koupe.) A na mém zámku iluzórních věží trus holubí a shnilé došky leží a je to všecko k smíchu zakrsalé: jsouť z bastionů kuří domky malé, v němž dřevem mým, teď puklým ve dva kusy, tu denně skoták tučné vhání husy... Jsem jiný sám, i kraj je dílem jiný, jen netknuty ční povětrné mlýny. -------------------------------------------------------------------------------- Uprchlík Na stezkách zbojnických, jež v temnotách se kříží, kde v běhu vyjí vlci hladoví, podivný divous sroubil černou chýži, beztvárnou jako kámen hromový. Hvozd zemdlen hřměl a na vše strany od ní bublaly duté skryté síly vodní; jak tábor spící, skrytý do skály ve shnilých jamkách houby mžikaly. Bylo tak mrtvo... V žádné lstivé léči zvěř nekvílela nikde ubohá i nehrozilo žádné nebezpečí, než stravující blízkost u boha. -------------------------------------------------------------------------------- Prales A tak jsem zesnul... Prales je mým vrahem, kus hlíny smutné vešlo do mých úst, a tak jsem zesnul v osamění drahém, kol bledule se osmělily vzrůst. A když se vzbudil prales ze své tíže (i prales tedy svoje jitra má?), se pluky opic svezly ke mně blíže, mne probouzely svýma rukama; mně šťávu malin daly, řkouce: Bratře! ač ret můj chladný víc ji nepřijal, já skleným okem na hru jejich patře vším tělem mrtvým jsem jim děkoval. A potom ptáci, motýli a šídla se sklonem hebkým přišli k mojim rtům... Tu teprv duše rozepnula křídla a pralesem se brala k nebesům... -------------------------------------------------------------------------------- Žár Žár uléhá jak šelma sytá, jež hledá blízkou svěžest struh, a nebem siným, odbarveným pár mráčků plyne – kam, ví Bůh! Vzduch slitý, jako zkapalnělý, v něm nepohne se zhola nic; jak s dechem v prsou potlačeným ční rudá těla borovic. Ta trocha hmyzu bez bzukotu jak vznesla by se z mršiny a voda jako zemní olej má plynouc mrtvé odstíny; i všechny ryby, jež v ní žijí, jsou proudem brány ospale, stín supa v nebi nepohnutý zřít v jednom bodu trvale. Zem puká takřka slyšitelně. A trávu sžírá prach a rez. Lze čísti v očích člověkových: Vše jedno, zítra jako dnes. -------------------------------------------------------------------------------- Arktis Noc modrá je a jiskřivá a v hlubokosti její se bledé proudy mlhovin, jak vzešly, rozcházejí. Hvězd ledovité květiny na černém luhu pučí, o záhadnost svou bohatší, o živou vůni chudší než ty, jež pro nás rozvily na hrubé zemské líše, z nich krystalují skupenstva tak bezryvně a tiše, tu jsouce lyře podobna, zde prstenům či meči, jenž moh by stát se účastným jen v archandělské seči. Tu podobna jsou labutím či libelám. Jak včely by v sklených úlech věčnosti to slabě zahučely. A dálky jako zrcadla Dech kosmický by zadech a křehly bouře světelné ve ztuhlých vodopádech. Vír vzdouval moře stříbrná i zlaté tavil kovy, až zrak poranil bolestí, již ústa nevysloví. -------------------------------------------------------------------------------- Fátum Bral do svých prstů vlavé plátky zlata, jež mělo plachý, zelenavý kmit, a tato zář, tak trochu jedovatá, dost silna byla srdce otrávit. Bral do svých prstů filigrán, jenž svítí jak útlý, schvělý archandělský vlas a vine se jak šťastná stezka žití, jež ztrácí se a objevuje zas. Bral do svých prstů temné drahokamy, skla korunní a rudé krystaly, jež tanou jako krev na prsu krásné dámy a jenom její smrt je kdysi zakalí. Bral do svých prstů šperky hříšné ceny, ze kterých tajný oheň uniká... Proč tedy byly v smrti potupeny ubohé bílé ruce zlatníka?