Rozhovor


Kryštof Eben

Na rozdíl od Marka si s Kryštofem (i s Davidem) vykám, neboť vlastně toto byla první příležitost si spolu popovídat. Sešli jsme se k ní v redakci Folk&Country na prahu léta a já se přiznám, že jsem přemýšlel, jestli nemám v rámci přípravy vyndat doma skripta ze svých nedodělaných matematických studií a nezopakovat si trošku učivo...

Zatímco o Markovi víme díky mnoha rozhovorům v různých časopisech mnohé, o vás a Davidovi nevíme skoro nic. Proto vás musím nejdřív požádat o pár životopisných údajů. Začněme pěkně od narození, tuším, že jste ročník 1954.

Ano, narodil jsem se přesně 24. prosince. 


Pak ještě vím, že jste vystudoval mat-fyz aneb Matematicko-fyzikální fakultu University Karlovy.

Ano, obor pravděpodobnost a statistika. Chtěl jsem dělat hlavně aplikace v medicíně. Potom jsem byl jedenáct let v Matematickém ústavu Československé akademie věd, pak přišla revoluce a já jsem shodou okolností odešel do Nemocnice pod Petřínem, kde jsem byl asi rok, což byla hezká a cenná zkušenost. Dneska jsem opět v Akademii, v Ústavu informatiky a výpočetní techniky.


Než se začneme bavit o vaší profesi - o informatice a statistice, která mne osobně docela zajímá, zůstaňme chvilku u hudby. Jak jste se začal učit klavíru?

Hrál jsem asi devět let, od malička.


Učil jste se u tatínka nebo v “lidušce”?

Ve škole, v lidušce. Potom jsem pár let nehrál vůbec. Vrátil jsem se k tomu, až když jsem začal hrát s kluky. Respektive před tím byla ještě kapela, která se jmenovala Newyjou. A úplně přesně, ta kapela se nejdřív jmenovala Wyjou. S Wyjou jsem dokonce hrál i na trumpetu.


Jak jste cvičil nátisk?

Hrával jsem, cvičil jsem. Když Marek napsal muziku pro Ypsilonku, hrál jsem v těch představeních na všecko možné, na klávesy, harmoniku, flétny, basu a na trumpetu taky. Jinak jsem v životě vystupoval vlastně jen s klukama.


Když jste začali hrát s Markem, najednou jste dělal přidavače na pódiu mladšímu bratrovi. Nevadilo vám, že vám šéfuje?

Ne, ono to totiž nikdy nebylo šéfování. Tam panovala dost velká demokracie. Na pódiu mě daleko víc bavilo dívat se do publika a pozorovat jak se baví, než abych se snažil něco říkat do mikrofonu nebo se nějak prosazovat. A na zkouškách šlo o úplně jiné věci, tam bylo třeba řešit problém, zda mám v té věci vůbec hrát, na co v tom mám hrát a jak to má vypadat. Některé pokusy byly natolik kuriózní, že jsme se váleli smíchy. A když to pořád nešlo, tak nás ta legrace nakonec přešla a museli jsme se křísit kafem. Ale moc rád na ty zkoušky vzpomínám.


Marek se přiznal, že nikdy nepsal básničky. Vy jste je někdy psal? Pokoušel jste se o literaturu?

Ne, já jsem dost apoetický typ. Přestože jsem se několikrát snažil přijít na chuť poezii, tak jsem k tomu nikdy nepřilnul. Mám rád literaturu, ale psaná poezie nikdy nebyla moje krevní skupina.


Co máte rád z literatury?

Všechno možné. Naposledy jsem četl Isaaca Singera, soubor Stará láska. Jsou to moc hezké povídky a pan Přidal to krásně přeložil. Má to tři oddíly, začíná to životem v Polsku před válkou v klasické diaspoře, pokračuje Varšavou a končí ve Státech. Dává to velice hezký obraz, jak se židovská komunita vyvíjela.


Marka jsem se zeptal na to, jak si myslí, že jste se podělili o geny Ebenovské a Hurníkovské a stejnou otázku jsem položil i Davidovi a kladu ji i vám. Zajímá mne totiž, jestli se shodnete.

Nejvíc do Ebenů je David. To je obecné přesvědčení a asi to tak bude, také se jako jediný živí opravdu muzikou, Marek je něco mezi, ten má od každého něco, a já patřím spíš asi na tu Hurníkovskou stranu.


Zajímaly by mne souvislosti mezi exaktním světem matematické statistiky a hudbou. Všeobecně vzato, značná část zejména popových muzikantů je pyšná na to, že nikdy neuměla matematiku a ve všelijakých rozhovorech to zdůrazňuje, jako by očekávala, že jim to zvýší popularitu.

Ale to je jenom určitá část, pak je řada muzikantů, kteří mají za sebou nějakou takovou historii.


Jistě, třeba Emil Viklický.

Nebo Vít Sázavský, to je původem statistik jako já. Ale i v kruzích vážnohudebních je myslím řada lidí s podobným vzděláním. A naopak je v exaktních vědách řada lidí, kteří mají jako koníčka muziku. Těch je také spousta.


Matematizujete vy si nějak hudbu?

Ne.


Váš strýc Ilja Hurník má v Muzikálním Sherlockovi nějakou povídku, kde detektiv pomocí intervalů v melodickém motivu houslové skladby vydedukuje telefonní číslo. Čili to není váš případ? Vám se matematické a hudební nijak neprolíná?

Vůbec ne. Dokonce jsem se jednou zúčastnil semináře, který se zabýval matematickými metodami v muzice a bylo mi to hodně vzdálené. Chápal jsem to víceméně jako další matematickou disciplínu a muzika mi tam připadala jako něco úplně jiného, než ta běžná muzika, jak jsem ji zvyklý chápat. Jednalo se tam třeba o programy, které generují muziku. Další programy analyzují muziku a dokáží matematicky popsat třeba jednotlivé slohy, osobní hudební rukopis a tak dále. Jistěže se v tom dosáhlo úspěchů, tak že nelze říci, že by tam věda k ničemu nebyla, ale mne to nikdy netáhlo a rozhodně mne daleko víc přitahovala medicína.


Medicína je pro mne dalším pohledem na svět, odlišným od statistiky i hudby. Všichni se asi shodnou na tom, že ve statistice nemají emoce co dělat, a objeví-li se tam, mohou ohrozit nestrannost, přesvědčivost, správnost výzkumu. Hudba, to jsou zase svou povahou právě ušlechtilé emoce. Vy se cítíte spíš racionálním nebo emocionálním?

Racionálním. Jsem racionální člověk, ale co se týče emocí, ty mohou panovat i ve statistice. Člověk se třeba snaží tlačit data tím směrem, kam si myslí, že se bude zákonitost ubírat. A je samozřejmě špatně, pokud ta data nějak znásilňuje. Ve statistice je asi důležitá jakási poctivost, tedy to, že se člověk snaží vybrat model správně, aby daný problém určil tak, jako jiný třeba určuje nějakého brouka. Musíte jej správně určit a zařadit. Když se toto ve statistice udělá někde vedle, výsledek je nějak zatížený chybou. Čili ve statistice není místo pro emoce, ale pro etiku ano.


V medicíně si myslím, že se utkávají racionálno a iracionálno i s etikou. Co vlastně máte s medicinou společného teď, a co jste měl, když jste dělal v nemocnici?

Já jsem tam jenom administroval informační systém. Nikdy jsem neměl žádné vzdělání informatické, které by mi umožňovalo třeba navrhovat databáze. Snažil jsem se svou troškou přispět tomu, aby se tam systém stabilizoval, diskutovali jsme o tom, jak by se asi měl v tom konkrétním případě používat, a samozřejmě jsem ho musel udržovat v chodu. Teď v akademii děláme kromě jiných věcí statistické vyhodnocování nádorových markerů. Jeden kolega vytváří celý software, já se spolu s dalším kolegou více za bývám statistikou. Společně děláme zpracování studií a navrhujeme postupy, kterými se kvantifikuje riziko pacientů.


Výsledek by měl sloužit čemu?

Tomu, abychom u lidí, kteří už byli jednou odoperováni, a kteří chodí na kontroly, mohli včas zareagovat, pokud by se něco nedobrého dělo. U některých diagnoz je většina těch lidí prakticky vyléčena, nebo aspoň ve stavu, kterému doktoři říkají kompletní remise, tj. bez příznaků atd. Při kontrolách se jim odeberou vzorky krve a v té se změří určité látky, tak zvané nádorové markery. To se děje celá léta a vznikají při tom celé soubory dat jednotlivých lidí. Cílem výzkumu je naučit se včas zjistit, že dochází k recidivě nebo ke vzniku metastáz, aby se začalo s léčením co nejdřív.


Myslíte si, že by se na základě počítačového vyhodnocení výsledků testů vzorků mohlo přejít až k tomu, že s pomocí statistiky bude diagnozu určovat počítač a ne doktor?

Všeobecně rozhodně ne. Statistické metody jsou jen jedním z nástrojů, které má doktor po ruce. Počítač může interpretovat jenom tu informaci, kterou má, a tu do něj musí člověk nějak dostat. Doktor má většinou, a to v drtivém počtu případů, mnohem víc informací, než kolik můžete počítači poskytnout. Ať už je získává tím, co o pacietovi ví, tím, že jej může prohlédnout, nebo tím, co mu říká intuice či zkušenosti a nějaký ten šestý smysl. Doktor je v diagnostice nenahraditelný.

Ale v tomto případě jde o laboratorní vyšetření, nějaká čísla. Doktor nic neuvidí na té krvi, kterou sestra odebere a odnese do laboratoře, ale z laboratoře se vrátí čísla. A ta čísla lze schovávat od desítek tisíc pacientů v průběhu dlouhých let. A je možné je potom statisticky vyhodnotit a klasifikovat, jak je pacient rizikový. Tím pádem dojde z laboratoře zpět informace v lepším tvaru, než by byla jen nezpracovaná suchá čísla a o to vlastně jde.

Smyslem není nahradit doktora, ale poskytnout mu nějaké informace, které on nemůže vědět, protože neviděl čtyřicet tisíc pacientů, zatímco my je máme v databázi. Tím se dá kvantifikovat, jaký je příspěvek těch čísel ke sledovanému riziku; například k riziku, že u pacienta vzniknou metastázy.


Kdybyste si znovu vybíral povolání, rozhodl byste se stejně? 

Nevím, jestli bych si to vybral znova, i když je pravda, že mne to velice baví. Ale kdybych se narodil znova, tak bych možná šel dělat něco jiného, co by mne taky velice bavilo. Možná bych šel dělat tu medicínu, nebo nějakou tu přírodovědu na úrovni mikrobiologie nebo by mne bavilo překládání, pokud by se mi podařilo dobře zvládnout nějaký jazyk.


Jak jste na tom s jazyky? Anglicky umíte určitě dobře, když jste tam rok žil a pracoval.

Anglicky umím docela slušně, domluvil jsem se tam bez problémů. Německy umím jakžtakž, taky jsem se domluvil, ale třeba David umí německy i francouzsky mnohem líp. Ve Francii byl tři roky, německy mluví vlastně téměř od narození. Prostě je na tom nesrovnatelně líp, zatímco já jsem rád, že se domluvím, ale myslím, že by mne jazyky bavily.


Myslíte, že vás statistika nějak poznamenává v pohledu na svět?

To určitě. Člověk je zvyklý myslet v pravděpodobnostních kategoriích, to znamená, že si odvykne považovat věci za jisté a řekne: No, já myslím, že by to mohlo být takto... On si je subjektivně téměř jistý, ale vždy tam nechává, obrazně řečeno, těch 5% na chybu prvního druhu.


Ale to co jste popsal, je na úrovni racionálních postojů. Když se zamilujete, tak si taky říkáte, že jste se zamiloval s pravděpodobností 95%?

To ne. Ale netroufnete si něco tvrdit skálopevně. Prostě musíte počítat s tím, že nic není úplně jisté, a i když je něco skoro jisté, tak tam vždycky ta malinká nebo nulově pravděpodobná, ale možná oblast je. Mince padne na hranu... Občas to může okolí i štvát, že nejsem ochoten slíbit něco absolutně. Trošku to připomíná třeba některé faráře, kteří, když končí v neděli mši, tak říkají: A příští týden, dá-li Pán Bůh, se tady zase sejdeme v deset hodin. Přitom pravděpodobnost, že by ho něco přejelo, je malá. Ale vezmeme-li do úvahy celý klérus na celém světě, tak se během týdne může docela dobře stát, že někoho taková nehoda potká.


Víte, mně připadá, že současná doba serioznímu exaktnímu popisu světa moc nepřeje. Spíš povrchnímu hodnocení a pseudovědě. Jako by lidé byli vědou znuděni a měli pocit, že jim nepřinesla, co očekávali, tedy spokojenost, štěstí, lepší život, a hledají jinou alternativu, protiváhu v iracionálnu. Co třeba říkáte na lidové léčitele?

Já jim fandím, pokud jsou seriózní. Samozřejmě, že se mezi nimi najdou i podvodníci, ale pokud to myslí dobře, tak věřím, že v jejich praxi je spousta věcí, které jsou fyziologické, a které se časem dostanou na reálnou platformu a stanou se součástí medicíny. Alespoň některé z nich. Nechtěl bych se na základě předsudků bránit nějakým jevům, které mají skutečný základ, ale my ho bohužel nejsme schpni změřit, pochopit.

Zrovna třeba u těch nádorů jsou dvě možnosti. Jedna říká, že mechanismus jejich vzniku jednou objevíme a zjistíme, že je zcela deterministický a budeme schopni ho racionálně a exaktně popsat, ale stejně dobře se může stát, že zjistíme, že je tam celá řada faktorů a že ty regulační faktory, které jsou ve člověku, dokážou tento deterministický proces ovlivnit, a že některé iracionální činy člověka mohou mít racionální odezvu třeba v jeho imunitním systému. Nevím, jestli to říkám dost srozumitelně...

Člověk se třeba z nějakého důvodu snaží žít dobře. On se nesnaží vylepšit svůj imunitní systém nebo metabolismus, prostě se snaží být dobrý člověk. A to může mít odezvu ve zcela konkrétních fyziologických pochodech.

Věci, které se dřív dělaly z etických důvodů, se teď třeba dělají z těch důvodů, že chci dobře vypadat, nechci dostat rakovinu a podobně. A tak třeba dělám leccos z toho, co dřívější poustevník dělal proto, že se chtěl oprostit od věcí, které považoval za přítěž na cestě k_dokonalosti, ale moje motivace je mnohem přízemnější.


Řekněme, že někdy od dob Descartesových došlo k rozdělení světa na kvantifikovatelný, popsatelný svět vědy a neměřitelný svět víry, idejí. Máte pocit, že ta hranice je ostrá, aneb: Boha mi do statistiky netahejte?

Ne, myslím si, že ta hranice není ostrá, naopak je hezké, že tato doba je mnohem víc tvůrčí v hledání netradičních postupů, které do toho světa idejí rády sáhnou pro inspiraci. Teď jsem nedávno četl, jak se člověk poučil z přírody, a jak nechávají bloky motorů růst v počítači jako dřevo ve stromě.


Jako každý, kdo pracuje v nějaké exaktní profesi jste se jistě musel mnohokrát setkat s otázkou, ať už vedenou přirozenou zvědavostí nebo poněkud uštěpačnou, jak se snáší věda a víra. Co na to odpovídáte?

V tom je statistika jako každá jiná věda a každá jiná činnost. Není v ní nic zvláštního.


Myslíte? Co statistika a zázraky? Vždyť přece zázraky s vírou úzce souvisejí. Zázračné uzdravení! Je to skutečně zázračné uzdravení nebo chyba statistiky?

O tom už se také popsaly metry a metry knih. Ze statistiky je podle mne vidět jedna věc. V mnoha souborech jsou tak zvaní outlieři. Ten outlier je někdo, při jehož pozorování byly naměřeny hodnoty, které se vymykají podstatně běžnému průměru. Třeba všichni s jistými příznaky, hodnotami, umřou do pěti let, a pak je tam jedna paní, která žije už patnáct let, což je prakticky nemožné. Ale ona existuje. Nebo jsou naměřeny zdánlivě nesmylné hodnoty nějaké veličiny. Zdá se vám, že to musí být chyba, a tak voláte doktorovi, jestli to tak je, a on vás ujišťuje, že to několikrát ověřil. Takže statistika poučuje v tom, že okolo průměru existují hodnoty na obě dvě strany možná mnohem, mnohem dál, než by člověk věřil.


Zajímají vás jako statistika třeba nějaké žebříčky popularity, ať už umělců nebo politiků. Vedete si něco takového? 

Ne. Obvykle mne ale zajímají volební preference, protože to je zajímavý úkol sám o sobě: moc záleží na tom, jak je zvolen soubor respondentů a dá se tam nadělat spousta chyb, kterými to lze zmanipulovat. Záleží na ochotě lidí odpovídat a tak dál. To je z profesionálního hlediska nesmírně zajímavé. Na druhé straně člověk se zlobí, když vidí, jak se nějaké údaje tváří, že něco statisticky odráží, ale ono to tak nemusí být. Třeba jsem tuhle viděl Arénu, byl tam pan Grebeníček a o něčem přesvědčoval, al e vypadalo to, že ta linka, pomocí které lidé hlasují, je na obou stranách odpovědi zahlcená.


Ano, já se desetkrát pokusil zavolat své Ne a ani jednou jsem se nedovolal.

Já jsem se taky pokoušel.


Takže z toho plyne, že Aréna má vypovídací schopnost jen tehdy, když je ohlasů dostatečně málo?

Přesně tak. Člověk s profesním myšlením jasně vidí, že při oboustraném zahlcení bude výsledek zhruba na 50% a že to vůbec neznamená, že s panem Grebeníčkem souhlasila polovina národa. Ale někdo si to myslet může, a může to tím pádem ovlivnit podstatně veřejné mínění, zmanipulovat ho a může to mít nedozírné následky.


Jeden aforismus říká, že jsou tři druhy lží: prostá lež, nebezpečná lež a statistika. Člověk se toho pochopitelně bojí, že ti, kteří nemají exaktní vědomosti, budou statistice, byť diletantsky provedené nebo interpretované, věřit.

Bohužel je to tak, ale na druhé straně český člověk se zase tak snadno obalamutit nenechá.


Jistě přemýšlíte i v kategoriích trendů, alespoň na obecné rovině. Představy o budoucnosti světa, republiky... Přemýšlíte o tom?

Přemýšlím, ale nedokážu to modelovat. Podstatné věci se mění ze dne na den, navíc záleží na úhlu pohledu. Třeba z té Anglie to vypadá úplně jinak. Samozřejmě člověk sleduje nějaké trendy, třeba ve svém zdraví a svých schopnostech.


To bych se bál, vždyť už jsme za půlkou, jdeme z kopce...

Ano, po čtyřicítce to tak je.


A co s tím děláte?

No nic, snažím se, abych vydržel alespoň do té doby než poslední z dětí vystuduje střední školu a dostane se na vysokou.


Vy máte dvě dcery?

Ano, a podle všeho třetí na cestě. Tedy třetí děcko je na cestě a včera ženě po prohlídce řekli, že to s velkou pravděpodobností bude zase dcera.


Myslíte si, že budou mít talent muzikální nebo matematický? 

Holky zatím na matematické talenty moc nevypadají. Pokud nějaký talent mají, tak spíš na muziku nebo na jazyky. Ta starší po roce pobytu v Anglii měla lepší přízvuk, než my oba s manželkou dohromady. Teď nemá možnost příliš moc mluvit, ale na jazyky talent má. A na muziku - no doufejme.


Z toho, co říkáte, usuzuji, že předpokládáte, že vaše děti půjdou na vysokou.

Doufám, myslím si, že trend ke vzdělanosti bude větší a větší a že vysoká škola nebude otázkou pár vyvolených.


Ale teď se musím ozvat se statistickou námitkou já: Pokud bude úroveň vysoké školy taková, že ji bude moci studovat většina lidí, co na ní bude vysokého? To přece znamená, že její úroveň musí klesnout.

To není nutné. Naopak to může znamenat, že úroveň průměrného člověka vzroste. Ono poznání jde nahoru, určitě alespoň objem a komplexnost informací.


A myslíte si, že jdou nahoru i schopnosti člověka, nebo už jsme jako lidstvo také za vrcholem?

Schopnosti jdou bezpochyby nahoru. Když například srovnám na svých dětech, jak hrají, s tím, jak jsme hráli my, tak je to markantní. To, jak dneska ovládají nástroje třinácti a čtrnáctiletí, to je lepší, než jak jsme hráli my před třiceti lety.


Není to tím, že třeba vyspívají rychleji?

Já myslím, že fyzicky snad, ale jinak nevyspívají rychleji. Naopak po emocionální stránce, psychicky, či z hlediska připravenosti pro život se dětství a mládí spíš prodlužuje. Jedna teorie třeba říká, že člověk vyzrává stále později. Na druhé straně mají speciální vědomosti i v nízkém věku vysokou úroveň. Do prvních tříd chodí víc dětí, které umějí číst a počítat, než v naší generaci. Měl jsem možnost trošku poznat školství v Anglii a jak tam rozvíjejí talenty dětí od dětství, to bylo docela hezké.


Myslíte si, že v našem systému školství a výchovy jsou rezervy v kreativitě?

Ty tady určitě jsou. Měl jsem možnost vidět první třídu anglickou a první třídu českou. Pravda je, že dcera má ráda školu anglickou stejně jako českou, tu českou má asi dokonce ráda víc, ale to může být i otázka jazyka. Ale když jsme viděli, jakým způsobem funguje škola v Anglii v prvních ročnících, tak si myslím, že tam je kladen daleko větší důraz na kreativitu a všestranný rozvoj. Naši učitelé za to asi moc nemůžou, to je otázka systému, osnov, kolik je peněz, kolik žáků na učitele a podobně. Ale i u nás se ta paleta možných přístupů rozšiřuje.


Předpokládám, že vás do značné míry pohltí práce, rodina a sebevzdělávání. Času asi nazbyt nemáte, ale v čem byste byl ochoten se společensky angažovat pro lepší svět?

Mně by to bavilo, kdybych měl pocit, že můžu někde skutečně přispět. Nemyslím, že bych měl schopnost lidem něco říkat, řečnit, dělat politiku nebo tak. Ale kdyby někdo potřeboval statistika na řešení nějakého důležitého ekologického problému, tak bych do toho šel, samozřejmě pokud bych uměl to co by bylo třeba. Co vidím a znám, jsou statistiky nádorových onemocnění. Teď třeba zpracováváme data z_národního onkologického registru a tam jsou všechny případy nádorů jak přicházely za posledních pár de sítek let. Vyhodnocujeme, jak dlouho pacienti přežívají od diagnózy ke smrti. A vidíme, že se to liší vším možným. Třeba podle věku, stádia nádoru ale i podle okresů. Mělo by rozhodně cenu podporovat prevenci.


Vzrušila vás nějak statistika, říkající, že my Češi vymíráme tempem 0,2% ročně v posledních dvou letech?

To mne nijak nepřekvpauje. A dvě promile ročně nepovažuji za nebezpečné. Ale musel bych dostat srovnání s jinými státy. Kulturní a civilizované národy ale mají obecně spíš tuto tendenci.


Můžete uvést nějakou statistiku, která vás skutečně zepokojila?

Ano. Potratovost děvčat v Indii. V Indii zavedli ulrazvukový screening plodů, což je bezvadná věc. Ovšem v indické kultuře chtějí všichni syna, takže ženy jdou na potrat častěji tehdy, když si myslí, že čekají dceru. Podobná situace je i v Číně. Domyslet si, co se může stát, bude-li tam za nějaké desetiletí několik desítek milionů mladých mužů, kteří nebudou moci založit rodinu, je těžké, ale může dojít k velikým sociálním tlakům. To je dost hrozivá představa a rozhodně je to velice nežádoucí jev.


A nějakou optimistickou statistiku?

Asi procento nekuřáků a těch co přestanou kouřit, tedy aspoň na západě. Mě je sice líto, že ty cigarety nejsou zdravé (taky jsem si rád občas zapálil), ale je moc dobře, že kouření je na ústupu. 

Bývaly zlaté doby statistiky, ve kterých mohl člověk po sobě něco pojmenovat. Nějaké nové rozdělení nebo tak. Myslíte si, že ta doba ještě trvá, nebo statistika už jen propilovává existující techniky?

Rozhodně objevuje mnoho nových věcí. Kdysi se používaly metody, které šlo spočítat v ruce nebo na kalkulačce, čili se mohly týkat jen relativně malých souborů. Dnes se dají na počítačích zvládnout obrovské objemy dat a taky se objevují úplně nové úlohy, takže některé starší metody úplně zapadnou a vznikají nové. Typický fenomén je samozřejmě Internet, který nabízí obrovské množství dat ke statistickému zpracování. Dokonce jedna nová disciplína statistiky se jmenuje data mining a zabývá se vytěžová ním dat. Například se chce najít nějaká zajímavá informace v databázi všech bankovních transakcí nějaké banky za rok. Kdyby šlo z nějakých dat vysledovat pravděpodobné toky špinavých peněz, to by mě taky bavilo. A určitě by to byla jedna z oblastí kde by iniciativa byla velmi rozumná. 

Marek o vás povídá, že máte nějakou teorii o tom, že sledování násilí v televizi se nějak zapíše do podvědomí a ovlivní člověka ať chce, nebo ne. Můžete ji vysvětlit a prozradit, jak často ji tedy vůbec sledujete?

Ono nejde jen o násilí. Násilí, které člověk vidí třeba v dokumentu z války, může vyvolat v člověku ty nejlepší city v tom smyslu, že třeba zásadně odmítne to, co vedlo k válce atd. Mne osobně znechucuje na televizi asi nejvíc lež, a to tím víc, když je ještě kombinovaná s násilím. Násilí akčního filmu nebo nějaká komerční reklama ve mně vyvolává tentýž pocit, jako kdysi dříve zpráva o tom, že generální tajemník strany zaslal blahopřejný telegram. Nedá se k tomu zaujmout stanovisko, dá se to jen vypnout. A tyhle bezcenné informace myslím zanechávají v podvědomí jakési smetí. Jsou to minuty nebo hodiny života, ke kterým nemá cenu se vracet a nejde je zpracovat, a ony přetrvávají jako skládka.

Na druhé straně dramaturgicky dobře udělaný program je jistě skvělý způsob, jak lidi navzájem přiblížit a ještě je přitom pobavit. Pokud budou takové stanice jako naše ČT2 nebo britská BBC2, není třeba televizi vyhazovat z okna jako Talibáni v Kábulu.


A závěrečná otázka: Jak vidíte pravděpodobnost, že se skupina bratří Ebenů znovu objeví s pravidelným hraním na pódiu?

Nevím, na jedné straně bychom velice rádi, ale asi se nám to nepodaří. To záleží na dalších aktivitách Marka a Davida. Kdyby si našli čas, já si ho najdu taky. Ale pravděpodobnost, že se to stane, vidím tak na 10%.


Tolik tedy rozhovor s Kryštofem. Hezké je, jak mu čas dal za pravdu v onom pravděpodobnostním vyjadřování se o věcech kolem něj. Než totiž prošla kniha všemi korekturami, změnili nejdřív lékaři názor na pohlaví očekávaného potomka a v září přibyl do rodiny Ebenů ke dvěma dcerám první syn.